the clarity of passion - prolog

21. září 2013 v 0:20 | nat |  the clarity of passion
začínám s novým příběhem
plánuju znovu něco kolem 20-ti kapitol, doufám, že se mi to podaří.
a ano, opět tam bude nádech fotbalu:D:) ale nebojte, ne moc ;)
hlavní postavy: julie "patatinha" piazon, lucas piazon, eden hazard, david luiz


"Takže to chceš ukončit takhle? Prostě mě tu chceš nechat a odjet? Pomyslel jsi někdy, co to udělá s rodiči?" mé oči byly plné slz, ale už jsem se nenamáhala je dál utírat.
"Děláš, jak kdyby je někdy zajímalo, co já dělám!" Lucas jen vyvrátil oči v sloup jak kdyby se ani nejednalo o něm. A já v tu chvíli měla obrovské nutkání mu dát pořádnou ránu pěstí do obličeje.

"Táta je nemocný, máma je z toho duševně v prdeli, řekni mi, co bys tak chtěl! Oni tě vychovali, a ty si teď prostě odjedeš, z důvodu, že už tě to takhle dál nebaví? Řeknu ti to takto, život není procházka růžovým sadem. Není všechno tak, jak si řekneš. Život je nefér. A na to by sis měl co nejrychleji zvyknout. Pokud odjedeš a necháš nás tu, nepočítej s tím, že tu táta ještě bude," vzchopila jsem se natolik, abych mu mohla srozumitelně všechno říct.

"Ty to ale vůbec nechápeš. Já jen chci žít svůj vlastní život. Miluju mou rodinu, ale nechci se kvůli nim držet tady. A ty bys taky neměla. Neříkám, že vás opouštím navždy, jen potřebuji pauzu."
"Věděla jsem, že jsi debil, ale v jakých rozměrech, to se dovídám až teď," myslela jsem, že za chvíli vybuchnu vzteky. Jak může být tak lehkomyslný?!

"Chci si žít svůj sen Julie, to musíš přece chápat! Já tu nechci uvíznout jako ty. Je ti 21 a pořád tu jsi. Jen kvůli rodičům. Drží tě to tu zpátky. A já teď mám příležitost něco dělat. Něco, co mě baví. Ty mě možná nechápeš, ale já nechci dopadnout jako oni. Zůstat v tomhle hrozným městě, poslouchat drby, nemít pomalu ani co jíst. Nechci takhle žít a ani nemusím."

"Jenomže já svou rodinu neopustím kvůli stupidnímu fotbalu nebo kvůli tomu, abych mohla žít svůj sen, ty troubo!" nechtěla jsem mu nadávat, ale jaksi to ze mě vycházelo samo.
"Copak to nechápeš? Když budu podávat dobré výkony, můžu dostávat pořádný plat. Můžu zaplatit otci operaci. Koupit mu nějaké pěkné auto. Mámě bych mohl koupit náušnice, po kterých vždy snila. A tobě bych mohl dát peníze na stipendium v Londýně. Můžu tím jen získat, Julie! Opravdu to nechápeš?!" na chvíli mě umlčel. Vše to znělo krásně. Táta by se uzdravil. Všichni bychom mohli odcestovat do Anglie, do mé vysněné země. Vše by bylo perfektní.
"A ty jsi si plně jistý, že to vyjde? Jak si můžeš být jistý?" uklidnila jsem se - do jisté míry. Z části jsem chápala, proč chce odjet. Ale být si tím až tak jistý nebylo dobré.

"Nemůžu, s tím máš pravdu. Ale řekni, ty bys to alespoň nezkusila, když bys věděla, že tak můžeš pomoct rodině a zároveň žít svůj sen?" v jeho očích se zablýskl náznak vzrušení. Chtěla jsem pro něj vždy jen to nejlepší, a když jsem ho teď viděla, jak tu stojí se svěšenými rameny, už předem jsem věděla, že ho nechám jít dělat to, co chce.

"Vím, že bys odešel i bez mého svolení, a proto jsem ti nesmírně vděčná, za to, že ses se mnou podělil. Promiň mi ten křik," nedokázala jsem mu to upírat. Přece jen to byl můj bratr, neuměla jsem mu jednoduše říkat ne.
Na tváři se mu objevil úsměv a odhalil tím tak jeho bílé zuby. Pevně mě objal a nadzvedl ze země. Jsem podle něj strašlivě maličká. Rád mi říká patatinha, což v podstatě znamená malá brambora. Nesnáším, když mi tak říká, ale zároveň mi to přijde roztomilé.

"Tak, kdy odlítáme?" odtáhla jsem se.
"C-cože?!" vykulil oči, až jsem se musela zasmát.
"Copak sis nemyslel, že tě tam nechám odjet samotného," vyplázla jsem na něj jazyk.
Naše hádka se hned proměnila v sourozenecké pošťuchování. Jak už jsem řekla, nedokážu na něj být naštvaná dlouho.

•••

"Odjíždíme jen na měsíc, mami. Ty víš, že Lucas potřebuje dozor."
"Ano, já vím. Ale strašně se o vás budu bát. Slib, že napíšeš, ano?"
"Samozřejmě!" horlivě jsem přikyvovala.

"A opravdu máte všechno? Jsi si jistá, že se to s tím bytem nějak nepopletlo? Nerada bych, abyste zůstali někde na ulici," s námahou nám pomáhala se zavazadly.
"Máme toho víc, než potřebujeme. A neboj se, určitě všechno bude v pořádku," Lucas dal mámě pusu na tvář a potřásl si rukou s tátou. Ten za celou dobu moc nenamluvil, nejspíš byl moc zaskočen tím, že nás opravdu měsíc neuvidí.

Přepadly mne výčitky svědomí. Ale když jsem viděla Lucasův nadšený výraz, když jsme přelétali Atlantik, vše ze mě opadlo. On musí žít svůj život. Musí si jít za tím, co chce. Ať už to bude těžké, nebo to nevyjde. Dokud to nezkusí, zůstane navždy zaseklý v tom malém městě Brazílie.

•••

Nebylo zrovna skvělé zvykat si na časový posun, ale nějak jsme to zvládli. Setkali jsme se s naší průvodkyní a ta nás zavedla do našeho měsíčního ubytování. Nebyl to 5* hotel, ale co bychom chtěli. Stačilo nám to.
"Nesmíme spát!" vyčítala jsem Lucasovi, když jsem viděla, jak lehá na postel.
"Ale když já jsem tak unavenej," mumlal.
"Nezapomínej, že máš za hodinu schůzku s nějakým z těch skautů. Půjdu tam s tebou. Něco sníme a potom půjdeme brzo spát. Zítra nemusíme vstávat, tak si klidně přispíme. Ale teď vstávej a pomoz mi vybalit. Hned teď, Lucasi!" hodila jsem po něm batoh s jeho věcmi a zasmála se, jak sebou trhl, když jsem zvýšila hlas.
"Vždyť už jdu."

•••

Schůzka se skautem proběhla v klidu. Lucas má 4krát týdně trénink. Budu ho muset do tréninkového centra vozit. Teda spíš budeme jezdit autobusem, ale když jsem viděla, kolik bude dostávat zaplaceno… no, myslím, že je jen otázka času, kdy si budeme moci dovolit malé auto.

"Nečekala jsem, že už teď budeš dostávat zaplaceno," pronesla jsem zamyšleně nad táckem s hranolky.
"Já taky ne. Sice to není ještě dost na to, abych mohl zaplatit tátovu operaci, ale pokud budu dost dobrý, mohl bych se probojovat do A týmu. Což znamená, že budu dostávat pořádnej plat i přesto, že třeba nebudu hrát. I když bych moct chtěl," zakousl se do svého kuřecího masa a já viděla, jak mu už padají víčka.
"Ty tady za chvilku usneš. Pojď, jdeme domů. Já taky dlouho nevydržím," zasmála jsem se.

•••

Oba jsme spali dobrých 12 hodin. Od osmi večer do sedmi ráno. Probudil nás budík, který dával jasně najevo, že pokud Lucas okamžitě nevstane z postele, přijde pozdě na svůj první trénink. A to by bylo špatné.
Po vydatné snídani jsem s ním vyrazila na autobus. Chtěla jsem se podívat, kde bude hrát. S kým bude pracovat. A hlavně jsem znovu toužila vidět ten jeho nadšený úsměv.

"Jsem rád, že se mnou jedeš. Tak trochu to ze mě střepává nervozitu."
"Spousta jiných by nejspíš říkalo něco úplně jiného. Jít se ségrou do práce? Opruz," pousmála jsem se na něj a on se mi opřel o rameno, jak to dělával, když byl malý.

Do Cobhamu jsme dorazili kolem deváté. Bylo to rozlehlé tréninkové centrum, ale jak jsem se dozvěděla od Lucase, nebylo největší. Mě ale připadalo gigantické. Nejmíň 5 hřišť, parkoviště, bazén a obrovská budova s nápisem Chelsea Football Club do které jsme měli zamířeno. Lucas si nervózně okusoval nehty.
"No tak, přestaň. Jsem tady, bude to dobrý. Ukaž se jim. Ukaž, že na to máš," poupravila jsem mu vlasy a podala batoh s kopačkami.
"Já vím. Děkuju, patatinho," usmál se a lehce mě objal.

Když jsme vstoupili do budovy, Lucase si hned vzal nějaký pracovník v mikině se značkou fotbalového klubu a tak já se začala procházet a prohlížet si různé fotky, které byli vyvěšené po hale. Během té doby tudy procházelo strašně moc nějakých lidí. Usoudila jsem, podle fotbalových tašek, že to budou Lucasovi spoluhráči.

Někteří se na mě zadívali, jiní pousmáli a ostatní si mě ani nevšimli. Bylo mi 21 let, oči jsem měl zářivě modré a vlasy hnědé a lehce kudrnaté. Nikdy jsem příliš neřešila můj vzhled, ale lidé mi hodně říkali, že jsem krásná. A já tomu začala věřit. Nebo lépe řečeno akceptovat.

Lucas se po půl hodině objevil, převlečen do teplákové soupravy a kopaček. Na tváři mu pobíhal úsměv. Vstala jsem ze židle a došla k němu.
"Tak co?" vyzvídala jsem-
"Všechno… je tu perfektní. A hádej co! Už dneska budu trénovat s A týmem! Co na to říkáš?" takhle nadšeného jsem ho už dlouho neviděla. Upřímně, nejspíš nikdy. Radostně jsem poskočila, celá vzrušená z toho, co mi právě řekl.

"To je úžasné! Moc ti to přeju. Je tu nějaká šance, že bych se mohla dívat?"
"Ale jasně, že je. Můj průvodce mi říkal, že rodiny a příslušníci mají povoleno chodit na tréninky. Ovšem nesmí rušit. Takže žádné blbosti, patatinho!" vyplázl na mě jazyk a já ho jemně bouchla do paže.
"Hlavně aby ses ty neztrapnil," šťouchla jsem si a následovala Lucase na tréninkovou půdu. Bylo tam zatím málo hráčů. Nepoznávala jsem nikoho, nikdy jsem se opravdu fotbalu nevěnovala. Našla jsem si dobrý výhled na hřiště a čekala, až začnou.

Kolem stálo i velké množství fotografů, kteří zachycovali každý pohyb hráčů. Dokonce i mého Lucase. Musela jsem se hrdě usmát.
Ovšem když nastoupili ty pravé hvězdy, ten A tým, jak by řekl Lucas, to bylo něco jiného. Všechna pozornost se stočila na ně. Někteří nevěnovali žádnou pozornost, jiní se zářivě usmáli či zamávali.

Trénink probíhal dobře. Byla to zábava, dívat se, jak hráči dostávají od trenéra úkoly a každý poslouchá jako věrný pejsek. Lucas byl celou dobu tak soustředěný, že když trénink skončil, málem zapomněl, že jsem tam vůbec byla.
Radostně si vykládal s nějakým kudrnatým hráčem. Vypadal docela sympaticky.

"Lucasi! Hej!" smála jsem se, když šokovaně povyskočil. "Ty bys mě tu zapomněl."
"Oh, Juls. Já úplně zapomněl, že tu jsi. Bylo to… vážně super, víš. Já… promiň," na znamení, že je to v pořádku jsem na něj mrkla.
"Přítelkyně?" zeptal se ten kudrnatý kluk.
"Sestra," zasmála jsem se.

"Takže to je patatinha?" kudrnáč se zasmál. A já se na Lucase zamračila.
"Ne, jmenuju se Julie, a tenhle malej smrad si ze mě neustále dělá srandu, i když se obětuju a jedu s ním na trénink."
"Nebuď na něj naštvaná, patatinho! Mě to přijde docela výstižné," Luc se nemohl přestat hihňat.
"No jo, jen se smějte. Však na vás taky jednou přijde!"

Vešli do šatny a já znovu čekala v hale. Lucas vyšel hned mezi prvními a stejně tak ten kudrnáč.
"Zapomněl jsem se ti představit, jsem David. Těší mě," při úsměvu se mu objevili ďolíčky a když říkal mé jméno, úsměv se mu roztáhl ještě o něco víc.
"Lucas mi říkal, že jedete domů autobusem. No a já mu navrhl, že vás svezu. Můžete na chvíli zůstat u mě, dáme si oběd. Přijdou i další naši spoluhráči. Souhlasíš?"


Po chvilce přemlouvání jsem tedy souhlasila. Přece se do bytu nějakého slavného fotbalisty můžu dostat jen jednou v životě, tak proč to nevyzkoušet hned?
dojmy?:D

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lele Lele | 21. září 2013 v 11:54 | Reagovat

Skvelé je to :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama