blue jersey. - 16. kapitola

16. března 2013 v 23:04 | nat |  blue jersey


David mě pomalu, se zaskočeným pohledem, postavil zpátky na zem.
,,V jídelně je večeře," první, co mě napadlo a co jsem také řekla. Co lepšího v této chvíli říct.
Máma ani moc překvapená nebyla, když nás dva spolu viděla. Ne, že by z toho byla nadšená, ale nevypadala na to, že jí to vadí. Táta byl pravý opak. Zlobou nebyl schopný slova.

,,Tohle mělo… být jako co?" cedil přes pevně semknuté zuby. Po chvilce ticha se slova ujal David.
,,To bylo objetí," odvětil. Sklopila jsem hlavu, aby nikdo neviděl, jak jsem se pousmála.
,,Mladý muži, nebuďte drzý. Zas takovej blbec nejsem," naštvaně hodil klíči o zem.
,,Běž, Davide," řekla jsem tiše. Stačilo, abych si tím prošla já, on tohle vidět a slyšet nemusí.
,,Měli by to vědět," přistoupil blíž ke mně a stiskl mou ruku.

,,Vědět co?" táta reagoval ve zlomku sekundy a naštvaně se díval, jak se mé prsty propletly s Davidovými.
,,Myslím, že je to jasné, Marku," pokývla hlavou máma. David se jí nejspíš zamlouval, na tváři měla úsměv.
Nechápu, proč se táta choval takhle. Vždyť to tak chodí. V poslední době se stále chová jako šílenec. Nevím, jak dlouho to jeho chování budu schopná snášet. Zakroutil hlavou a vešel do bytu. Nasupeně si sedl na pohovku a rukou do stolu vyťukával nějaký rytmus.

,,Christine, dnes večer tě nechci doma," ozvalo se z obýváku. Netušila jsem, jak mě něco takového dokáže vyrazit dech a zároveň zlomit srdce. jak mi to může vůbec říct? Co jsem sakru udělala špatně? To mě chce mít na krku až do devadesáti?
,,Marku!" zvolala máma. V obličeji měla výraz, který jsem na ní ještě nikdy neviděla. Zklamání, stud, smutek, nechápavost… všechno tohle najednou.

,,Jdu si sbalit," pustila jsem Davidovu ruku a utíkala se slzy v očích do mého pokoje. Neuvěřitelné, jak mě to dokáže zlomit. Nesnáším, když se ke mně chová některý z rodičů takhle. Přijde mi někdy, jakoby se vyčítali, že jsem se vůbec narodila.
Rychle jsem si do batohu naházela pár triček a riflí. Rozhlédla jsem se po pokoji a někde v hloubi duše jsem měla pocit, že se sem už nevrátím. Proběhla jsem bytem, ani se neohlédla a spolu s Davidem jsem vyšla z domu.

,,Pojď sem, a neplač," řekl něžně. Obejmul mě. Tak moc mi chyběl jeho stisk. Ani jsem si neuvědomila to, že ho konečně, po takové době, vidím.
,,Davi," zašeptala jsem. ,,Chyběl jsi mi," utřela jsem si poslední slzy do rukávu.
,,Ty mi víc," položil mi dlaň a tvář. ,,Odvezu tě ke mně, ano?"

Cestou do jeho střešního bytu mu povídal o událostech v Brazílii. Jeho matku už propustili z nemocnice, je na tom rozhodně líp. David tam měl být původně déle, ale musel přijet kvůli tréninkům, jelikož jeho zdravotní problémy se již zlepšily. Znovu se tam setkal se svou rodinou. Moc mu chyběli. Podle jeho vyprávění o Davidově rodině jsem usoudila, že o budou jedni z nejhodnějších lidí na světě. Stejně jako David.

,,Řekl jsem o tobě mé sestře," svěřil se mi, když jsme projížděli jednou z londýnských ulic.
Zaskočilo mě to. ,,Vážně?"
,,Ano. I fotku jsem jí ukázal," zasmál se.
,,Ty máš moji fotku?" podivila jsem se. Nepamatuju si, že by mě někdy fotil.
,,Fotil jsem tě, když jsme byli ve Španělsku. Když jsi spala," vysvětlil.

,,Ach ne. A… říkala něco?" ptala jsem se zvědavě.
,,Říkala, že jsi moc krásná. A také, že se těší, až tě pozná," pokrčil rameny, jakoby to byla jasná věc.
,,Přijede sem?" nebyla jsem si jistá, jestli jsem připravena potkat se s jeho rodinou, ale víceméně jsem se těšila, až je jednou uvidím.
,,Příští týden, ve čtvrtek," pousmál se.
Dorazili jsme k Davidovu bytu. Vytáhli jsme každý svá zavazadla. Uvnitř nikdo nebyl, a také se mi zdálo, že pár věcí ubylo.

,,Proč je tu tak pusto?" zeptala jsem se po chvíli.
,,Ludy s Oscarem si našli svůj byt. Bydlí kousek odtud. Neřekla ti to?" vysvětloval, když vyskládával oblečení z kufru.
,,Neřekla, v poslední době jsem ji neviděla," zalhala jsem. Ani nevím vlastně proč. Asi mě jen dostalo, že mi o takové věci neřekla.

,,Davi?"
,,Copak?" otočil se na mě tak rychle, až mu vlasy srandovně poskočily okolo obličeje.
,,Nevadí, že tu zůstávám?" musela jsem se zeptat. Třeba chtěl být sám.
,,Jak se můžeš takhle ptát? Kdybych mohl, tak skáču do stropu radostí, že tu se mnou jsi," nechal kufr kufrem a přišel ke mně. Lehce uchopil mou bradu a přiblížil se k mým rtům.
,,Ty jsi vždy vítána. Ty jsi moje," říkal mezi polibky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Polyphasic Sleep Polyphasic Sleep | E-mail | Web | 17. března 2013 v 10:08 | Reagovat

Nemám k tomu co říct:') je to prostě dokonalé:)
Další! Okamžitě!:D

2 Lele :) Lele :) | E-mail | 20. dubna 2013 v 12:54 | Reagovat

Kedy bude ďalšííííí? :D <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama