blue jersey. - 6. kapitola

18. ledna 2013 v 16:21 | natt |  blue jersey
poněkud nudnější kapitola, i tak přeji příjemné počtení:)




Už to bude měsíc po tom, co jsem opustila Davidův byt. Za ten měsíc jsem nadělala pár věcí, na které nejsem dvakrát hrdá, ale nějak… mě to netrápí. I když je vážně nepříjemné, když mi Daniel v jednom kuse volá.

Ten den, když si mě všiml a odvezl mě k němu domů, jsme se líbali. Naštěstí jsem byla ještě tak nějak při vědomí a nedošlo k ničemu dalšímu. I tak si to vyčítám. Zaprvé jsem tím udělala pro Daniela plachou naději, že by mezi námi mohlo něco být, což nechci. A za druhé, nějak nedokážu přemýšlet o Davidovi a Lucasovi. Nedají mi spát ani jednu jedinou noc. Strávila jsem s nimi krátký čas, ale vím, že byl zatím ten nejlepší.

Nějak jsem se smířila s tím, že je uvidím možná už jen v televizi. Nebo si zase jednou zajdu živě na Stamford Bridge. To nevím, ale jsem si jistá, že živě je ještě vidět nechci. To je ode mě hnusné, měla bych podporovat tým a jenom kvůli nějaké kravině sedím doma.
Telefon zase zvonil. Už mi to brnkalo na nervy, tak jsem to Danielovy zvedla.

,,Christ? Co pořád děláš, nemůžu se ti vůbec dovolat?" začal se vyptávat starostlivým hlasem.
,,Nemohla jsem ani za nic najít nabíječku," super, jako bych už v poslední době nelhala málo. Ve skutečnosti lžu skoro pořád.
Rodiče se s mým příchodem spokojili a k mému údivu nechtěli žádné vysvětlení. Tak jsem jim žádné nedala. Ale mám od nich povolené něco jako vycházky. Ty jsou mi k ničemu, protože sedím celé dny doma.

,,Aha. To nevadí. Mám pro tebe nabídku. Nechceš zajít zítra na fotbal?" začala jsem pozorněji poslouchat. Doufám, že nebude myslet zítřejší zápas Blues. Jasně, strašně ráda bych je viděla, víc než cokoliv na světě, ale nějak se na to necítím. Jsem srab. Hroznej srab.

,,Já-''' chtěla jsem něco namítnout, ale Daniel mě přerušil.
,,Vlastně budeš muset jít. Mám VIP vstupenky, budeme úplně dole, abychom mohli všechno dobře vidět. Přece nenecháš ty vstupenky propadnout, no tak. Vždyť miluješ Chelsea," mluvil nadšeně. Já, musela jsem to přiznat, jsem taky byla nadšená. Ten známý pocit těšení se. Prostě budu předstírat, jako bych všechny ty hráče znala jen ze zápasů. Bude to tak nejlepší.

,,Tak dobře. Hrajeme se Southamptonem, že? V kolik se stavíš?" stoupla jsem si k oknu a dívala jsem se do ulic deštivého Londýna. Potřebuju vypadnout.
,,Ano ano, Southampton. Začíná to v 7:45 večer, tak co kolem sedmé?" zeptal se. Cítila jsem, že se snaží, abych se o něj zajímala. Bylo mi líto, že jsem ho takhle… využívala? Prostě jsem nemohla už jinak.
,,Platí. Už musím, tak zítra, uvidíme se," potřebovala jsem co nejrychleji zavěsit. Nechtěla jsem si s ním povídat dál. Ani jsem ho nenechala říct 'ahoj'. No nic.

Další den jsem se vzbudila jako pokaždé nevyspalá. Pořád mě pronásledovaly sny, jak ode mě David utíká. Jak se mě Lucas dotýká, ale později jeho jemné dotyky přecházejí k mému krku a jeho ruce mě začínají škrtit. Nikdy jsem neměla nějakou super představivost, ale v říši snů nejspíš žádnou nepotřebuju.

Nachystala jsem si snídani, prohodila pár slov s rodiči a oznámila jsem jim můj plán jít na fotbal. Podle jejich časového rozvrhu pro mě to bylo nepřístupné, ale vzhledem k tomu, že jsem poslední měsíc nevyšla skoro vůbec ven, mi to svolili.
Hodinu před sedmou jsem přemýšlela, jak se obleču. Jasně, něco hodně teplého, na to rifle, nějakou mikinu, bundu a nato dres. Jestli ho teda přes sebe natáhnu, budu jako cibule. Tím líp, David a ostatní mě tak nepoznají. Tak jsem se tedy oblékla. K mému neštěstí a smolařství jsem jako cibule nevypadala. Vypadala jsem prostě jako já, jen s větší vrstvou oblečení. Sakra, sakra, sakra. Napadlo mě, že bych si mohla vzít ještě čepici. V té mě nikdo z týmu neviděl. Je to k ničemu, pořád jsem moc k poznání.

Ani jsem se nenadála a už bylo krátce po sedmé. Daniel zazvonil. Rozloučila jsem se s rodiči a šla jsem mu naproti. Daniel byl vybaven šálou se znaky Chelsea a na tváři se mu rozprostíral úsměv. Pokusila jsem se mu ho oplatit, ale vznikl z toho spíše jen úšklebek. Políbil mě na čelo, achjo. Výčitky už přicházejí.

,,Moc ti to sluší. Tak pojď. Vím, že je to kousek, ale pojedeme autem, je zima na to jít pěšky," s tím jsem musela souhlasit. Nastoupila jsem a ani ne do tří minut už jsme byli u Stamfordu. Daniel zaparkoval na reservé a zamířili jsme k hlavním branám. První mě chtěl Daniel chytit za ruku, naštěstí jsem byla ale rychlejší a strčila jsem si ruce do kapes. Musela jsem se v duchu hubovat za to, jak se k němu chovám.

Daniel ukázal naše vstupenky a pomocí doprovodných dozorců jsme došly k našemu sektoru. Bylo tu už pěkných pár lidí. Ale díky našim vstupenkám jsem se nemuseli tlačit a hezky jsem si nakráčeli do první řady. Nezdálo se to, ale za deset minut měl zápas začít. Hráči už se rozcvičovali, Davida jsem zatím neviděla. Za to tu byl Petr, Oscar, Fernando, no… a vlastně skoro všichni až na Davida. Na konci skupinky jsem zahlédla i Lucase, ale jen krátce.

A potom jsem ho konečně zahlédla. Vybíhal poklusem z tunelu. Jeho divoké vlasy mu vesele poskakovaly u hlavy. Usmíval se na spoluhráče, ale ne tím obvyklým způsobem. Kvůli mně? Ne, Christine, moc se fandíš.
Začal se jako ostatní rozcvičovat. Nedalo mi to, musela jsem na něj pořád zírat. Občas jsem zamžourala i směrem k Lucasovi a ostatním, ale David měl mou plnou pozornost, o kterou nestál.

Nevšímala jsem si Daniela, který mu pořád něco říkal. Ale asi bych měla. Koupil tyhle VIP vstupenky pro mě. A já ho vůbec nevnímám. Někdo mi zaklepal na rameno, nejspíš Daniel. Ale ne, mýlila jsem se. Byla to blonďatá holka, v mém věku, kterou bych poznala i po slepu. Ludy.

Vykulila jsem na ni oči. Ani nevím, proč mě překvapilo, že ji tu vidím, přece její manžel dneska hraje - Oscar. Nemohla jsem jinak, bez slov jsem ji k sobě prudce přitáhla a po tváři se mi začaly kutálet slzy dojetí.

,,Neumačkej mě," zasmála se Ludy. Tak mi chyběla. Její úsměv, který se jí teď rýsoval na té maličké tváři, mi chyběl nejvíc. Když se usměje, je jako slunce, kterého je v Londýně málo. Pustila jsem ji a spěšně jsem si utřela slzy.
,,A… ahoj," pousmála jsem se na ni. Cítila jsem na sobě Danielův nechápavý pohled. Vysvětlím mu to potom… a nebo možná ne. Kdo ví, jestli mu vůbec ještě někdy něco řeknu. Jak ho znám, většinu konverzace stejně obstará on, takže je to jedno.

,,Je mi to líto," pohladila mě po vlasech. Naklonila jsem hlavu na stranu a snažila jsem se zapamatovat každý detail její tváře. Dost možná ji už znovu neuvidím.
,,Mě taky, Ludy. Vůbec jsem se nerozloučila a zbaběle jsem utekla. Já jsem prostě v tu chvíli chtěla jen vypadnout a už se nevracet. Vím, chovala jsem se jako malé dítě. Promiň," omlouvala jsem se. Jak se asi cítila, když jsem odešla bez pozdravu? Kdyby mi tohle udělala Ludy, nejspíš bych byla hodně smutná, ale na druhou stranu bych to chápala.

,,To je dobré. Teď jsme tady. Doufala jsem, že tě ještě potkám. Všem nám chybíš," poslední větu jsem nechápala. Samozřejmě, věděla jsem, že Ludy chybím, protože jsme si spolu vážně sedly. Ale jak myslela ty ostatní?

Už jsem nestačila odpovědět, zápas začal. Svírala jsem Ludyinu ruku, nechtěla jsem ji znovu ztratit. Chelsea měla značnou převahu, ale trvalo 25 minut než dali první gól. Byla jsem znovu tak šťastná. Pokaždé, když střelí gól, jsem. Zápas ubíhal. Z první řady jsme viděli to nejlepší. Přesnost, rychlost, obratnost… radost se dívat. A představa, že tohle místo opustím a zase neuvidím Ludy mě pomalu zabíjelo.
45 minuta a padl další gól. Kluci hráli skvěle, opravdu výborný fotbal.
To ale pominulo po poločase. První gól padl do sítě Petra Čecha v 58. minutě a druhý kolem 70. minuty.
Radost pominulo a vystřídal jí smutek a hanba. Ludy se na mě smutně pousmála.

,,Příště to vyhrajeme," přikývla jsem. Daniel mě otočil na sebe.
,,Promiňte dámy, musím si vyřídit hovor. Christine, sejdeme se u auta, dobře?" řekl a odkráčel již s mobilem přiloženým k uchu.
,,Co ty tady zrovna s ním?" uculila se na mě Ludy. Chtěla jsem jí odpovědět, ale v tu chvíli k nám přišel Oscar. Nejspíš mě nepoznal, nebo si mě nevšiml. Přistoupil k Ludy a široce se obejmuli. Cosi si pověděli portugalsky a já se dívala do země. Měla jsem chuť už zmizet.

,,Christine, jak se daří?" a je to tu. Oscar si mě všiml. Nadechla jsem se a podívala jsem se mu do těch velkých hnědých očí. Pokrčila jsem rameny.
,,Bylo mi i líp, ale nemůžu si stěžovat," povzbudivě se na mě usmál.
Ani jsem si ho nevšimla. David stál přímo za ním. Teda, zíral do země, stejně jako před chvílí já.
,,No nic, Ludy, Oscare. Já už… musím jít. Mějte se," musela jsem jít pryč. Nemohla jsem se na něj dívat, nešlo to.
Otočila jsem se a rozběhla se k hlavní bráně.
,,Christině, počkej!" David. Jeho hlas. Volal mě. Zrychlila jsem, a to bylo dobře. On věděl, že kdyby za mnou utíkal, okamžitě by to postřehli média. To by mu zkazilo kariéru.

Běžela jsem a ani jsem nepomyslela na to, že na mě čeká Daniel u jeho přepychového Land Roveru. Bezhlavě jsem si to mířila na jedno hřiště, časem zapomenuté. Opuštěné ale přesto tak vyjímečné. Chtěla jsem jen být sama a přemýšlet, i když vlastně nebylo o čem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Polyphasic Sleep Polyphasic Sleep | E-mail | Web | 18. ledna 2013 v 18:22 | Reagovat

úžasné úžasné úžasné :) teda doufám, že Danielovi nedá šanci :D rychle piš dál a dál, strašně dobře se mi to čte :)

2 Lilly Lilly | 20. ledna 2013 v 13:43 | Reagovat

Úžasně píšeš! Kolik znáš slov..A jak tě vůbec napadá příběh..Úžasné.. Moc mě to baví :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama