blue jersey. - 3. kapitola

7. ledna 2013 v 19:53 | natt |  blue jersey


3. kapitola
Poslední, co si z toho večera pamatuju, je prudká bolest hlavy a stékající krev po mém obličeji. Takže jsem mrtvá… až na to, že si připadám moc živá. Pokud mi někdo vystřelil mozek z hlavy hned první den v práci, tak to musím být pořádná smolařka.

Ucítila jsem teplý dotek na mé kůži. Možná v nebi potkám babičku, která zemřela, když mi bylo sedm. Aspoň že tak. A najednou se mi vrátil sluch. Pípaní nějakého přístroje a potlačovaný pláč. Chtěla jsem otevřít víčka, ale přišlo mi to jako největší námaha na světě. A zase jsem upadla do hlubokého spánku.

,,Christine, drahoušku, slyšíš mě?" poznala jsem hlas otce. Byl hodně ustaraný, ale co, proboha, dělal v nebi i on? Užuž jsem chtěla otevřít oči, ale uslyšela jsem další hlas.
,,No tak, nech ji vyspat, až se na to bude cítit, otevře oči," matka. Chodila na lékařskou školu, později to dělala jako svoji práci. Potom s tím sekla, ale vím, že jí ta práce moc chybí. Možná se pokusí to ještě jednou zkusit.
Zavrtěla jsem se, otec i matka mi svírali ruku. Nejspíš bych měla otevřít oči a neměla bych je tak strašit, vždyť se cítím v pořádku. A jak kdyby mě někdo slyšel, začal obrovská bolest hlavy. Sykla jsem bolestí. Bolest mi plně zastřela mozek a nebyla jsem schopna vnímat něco jiného.

Asi jsem zase usnula, možná pod dávkou sedativ. Teď bolest trochu povolila, ale stále jsem ji cítila. Otevřela jsem oči. Matka seděla u lampy a četla si knížku, otec nikde. Všimla se, že jsem vzhůru a následoval dlouhý rozhovor. Teda, trval asi jen chvíli, ale mě to připadala věčnost. Říkala mi, že do té hospody přišli nějací ozbrojení lidé a chtěli peníze. Něčím, nejspíš židlí mě přerazili přes hlavu. Byla jsem celá od krve a v bezvědomí. Zadní stranou hlavy jsem dopadla na schod od baru. Nejspíš kvůli tomu jsem byla bez sebe. Spala jsem asi čtyři dny. Čtyři dny? Panebože, tak to je něco. A teď si dalších pět ještě poležím na pozorování. No super, naprosto nenávidím nemocnice. A ještě ke všemu nejspíš neuvidím fotbal.

Vzpomněla jsem si na Davida. Ví o tom přepadení?
,,Mami, nebyl tu někdo za mnou… víš, na návštěvu," zeptala jsem se. Byla jsem na pokraji sil, náš rozhovor mě dočista vyčerpal.
,,Zlatíčko, někdo ti tu nechal květiny i s nějakým vzkazem. Až se vyspíš, můžeš se na ně mrknout. Tátovi volali z firmy, píše mi, že za chvilku dojede. Vyspi se. A až ti bude líp, vsaď se, že si budeme muset promluvit," nezáleželo mi na tom, jak přísný výraz na tváři měla, když mi oznamovala poslední větu. Ale byl tu. David. Teda možná, to se dozvím. Už chci být zase vzhůru.

Probudila jsem se a ukázalo se, že jsem zase prospala asi den. Aspoň to tu všechno prospím a tím dřív se dostanu domů… a do baru. No, rodiče mě tam už nejspíš nepustí, ale nějak se tam dostanu. Táta je celé dny v práci a máma, řekněme, že tu nějak zmáknu. Pokusím se.
Posadila jsem se a znovu mi do hlavy stoupla nesnesitelná bolest. Na chvilku jsem zavřela oči. To trochu pomohlo a tak jsem se pokusila natáhnout pro vázu s květinou, která u sebe měla papírek.
Promiň, že jsem na tebe nepočkal. Měl jsem v baru zůstat dýl a nic by se ti nestalo, nejspíš bych to odnesl já. Doufám, že se ještě potkáme. DL

Takže ano, David tu byl. Viděl mě s tím hrozný a věčně krvavým obvazem na hlavě. Kdo ví, co si v té chvíli myslel. Asi si nadává, že tam se mnou ještě nezůstal, ale kdyby mu něco udělali, cítila bych se stejně… takže ho z části chápu. Ale nemůže si to dávat za vinu. Prostě jsem byla v nesprávnou dobu na nesprávném místě.

Po vytrpěných pěti dnech jsem se vrátila domů. Bylo mi o mnoho líp, ale každým den jsem cítila slabou bolest hlavy. Nějak jsem se s tím sžila. Když mi ale rodiče oznámili, že do té hospody se už nevrátím, bylo mi do breku. Věděla jsem, že to mysleli vážně. Dali mi domácí vězení a já neměla žádnou možnost dostat se z domu, protože matka byla celé dny se mnou doma. Vždyť je mi už 20, to byla moje každodenní výmluva. Jenže oni na to jen, že jsou pořád moji rodiče. Já vím, že mě chtějí chránit, ale to, že jsem pořád doma, to mi vážně nepomáhá.

Zrovna jsem hrála nějakou hru, totálně znuděná, když mi zazvonil telefon. Neznámé číslo. Nerada zvedám neznámá čísla, ale pro tentokrát jsem to zvedla.
,,Christine? Tady David!" jeho hlas jsem poznala hned. Také jsem slyšela trochu ruch a Davida, jak někoho okřikuje.
,,Davide! Odkud máš moje číslo?" zeptala jsem se, neměla jsem ani nejmenší ponětí, ale potom mi to došlo. ,,Nedala ti ho moje minulá vedoucí z baru?" no jasně.
,,Jo, uhádlas to. Mám výčitky svědomí, ani jsem nezůstal, když jsi byla v nemocnici. Jsi v pořádku?" staral se a to mi dělalo dobře. ,,Měla bys vědět, že nejsem sám, koho to zajímá. Když jsem klukům z klubu řekl, že jsi v bezvědomí, tak se málem pomátly. Ne, to si dělám srandu. Ale překvapilo je to, a nemile. Kdy tě můžeme vidět?" teda, to mi vyrazilo dech. Oni mě chtějí vidět?
,,Vy, ty, mě chcete vidět? Proč? A jinak… jsem v pohodě. I když nejspíš shniju doma, mám domácí vězení, do konce mého života. Nepřipadá ti to milé? Mě hrozně," pousmála jsem se. Po dlouhé době. Byla jsem pořád tak překvapená, že jsem telefon svírala, až se mu ruce potily.
,,Jasně že jo. Jsi naše kamarádka. Z větší části moje kamarádka, ale kluci si tě taky oblíbili. Neboj, já něco vymyslím. Třeba si pomyslím s rodiči. Nebo je podplatím," zasmál se svému vtipu. Ale já jsem spíš byla na dně.
,,Měl bys vědět, že kdyby můj otec vytáhl peníze z banky, mohla bych se v nich každý večer koupat. Takže tohle nepůjde. Nějaký jiný nápad?" povzdechla jsem si. Byla vůbec nějaká naděje?
,,Takže si boháč. Tos mi neřekla!" znovu jsem slyšela jeho smích, nedalo mi to. Musela jsem se usmát. ,,Jasně, jsem plný nápadů. Jak by se ti líbil únos? Já už to nějak vymyslím, a myslím si, že mi pár kluků rádo pomůže. Souhlas?" tím mi vyrazil dech. Únos? On mě chce unést? Ze spárů mé matky?

Bylo mi jasné, že kdyby se to povedlo, mělo by to stejně dvě stránky. Jednu výbornou a druhou naprosto hroznou. Kdo ví, co by se dělo, až bych se vrátila. Jistá smrt. Ale když to tak vezmu, stejně bych tu zůstala až do smrti a ani bych nebyla pohřbená. Takže jestli si to chci ještě nějak užívat a je tu možnost.

,,Souhlas. Nechám se překvapit, co uděláte. Ale prosím, pokuste se nezabít moje rodiče," už jsem se znovu usmívala. Představu že budu venku, s Davidem a s jeho kamarády - teď už to asi budou u mý kamarádi.

Utíkám z domu, olala!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Polyphasic Sleep Polyphasic Sleep | E-mail | Web | 7. ledna 2013 v 21:50 | Reagovat

Jsem nadšená :) u prvního odstavce jsem se musela smát a u "Nepřipadá ti to milé? Mě hrozně." taky:D úžasné:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama