blue jersey. - 2. kapitola

5. ledna 2013 v 17:22 | natt |  blue jersey


2. kapitola
Týden po mém vystoupení ve známém baru kousek od Stamford Bridge mi přišel dopis. Stálo v něm, že jsem dostala místo na brigádě v místní malé hospůdce. Samozřejmě s otcovým tučným kontem jsem nemusela docházet na žádnou brigádu, ale chtěla jsem vypadnout a sledovat normální lidi v normálním prostředí. A teď jsem dostala příležitost.

Hned další den jsem brzo vstávala, abych jako první den do práce nepřišla pozdě. Rodině jsem řekla jen to, že budu celý den nakupovat. Nepotřebovali vědět, kde budu. Ještě by mi to zakázali a to bylo to poslední, po čem jsem toužila.

Udělala jsem si rybí cop, o kterém mi matka říkala, že mi sluší nejvíc. Oblékla jsem si rifle a obyčejnou mikinu. Vyrazila jsem do chladného londýnského počasí. Hospůdka byla také kousek od Stamfordu, ale na té chudší straně ulice. Ulice byli 6.30 skoro poloprázdné, což jsem se divila. Bylo pondělí a žádní lidé? Já bych sice také měla jít na přednášku, ale rozhodla jsem se to odložit na jiný termín.

Podle návodu, který byl přidán v dopise, jsem měla zavolat na číslo majitelky hospody. Tak jsem to udělala. Telefon zvedla nějaká žena. Byla příjemná a vysvětlila mi, ať zazvoním na zvonky u vchodu do hospody, že mi otevře. Ukončila jsem hovor a šla jsem zazvonit.

Přivítala mě menší, plavovlasá žena. Vypadala, že je jí krátce po třicítce a na obličeji jsem jí neviděla jedinou vrásku. Byla moc krásná. Usmála se a provedla mně hospodou. Ukázala mi všechno, co bych potřebovala při mém pobytu na brigádě. Zároveň mi dala klíčky, abych každý den nemusela zvonit.

Když mi ukázala vše, co bylo potřebné, odebrala se po schodech do svého bytu. První úkol byl, abych otevřela, ale to až v 10.30. Takže jsem měla ještě tři a půl hodiny čas. Co mám dělat? Povzdechla jsem si. Ještěže jsem si vzala můj malý netbook. Začala jsem prohledávat stránky s dobrými seriály a rozhodla jsem si pustit pár dílů O.C. California. Sice ten seriál nemám moc ráda, ale když není co dělat… navíc, jeden z hlavních postav se mi vážně líbil.

Než jsem se nadála, bylo půl jedenácté. Vypnula jsem netbook a šla jsem udělat moji první povinnost. Našla jsem jeden velký klíč a otevřela jsem hlavní vchodové dveře. Jak jsem viděla, před touhle hospůdkou už stálo pár nedočkavců, většina muži kolem padesátky. Jakmile jsem otevřela, vešli a sedli si už mezi zapáleným povídáním. Uvázala jsem si zástěru, vzala jsem si bloček a šla jsem k prvním návštěvníkům.

Kolem třetí odpoledne mě už pořádně bolely nohy. Je to pořádná fuška, i když se to nezdá. Ale byla jsem příjemně unavená. Tolik lidí jsem dnes potkala. A zatím na mě byl dneska každý milý. I když jsem jednomu pánovi málem polila celou košili.

Hospoda se začal trošku vyprazdňovat kolem deváté večer. Viděla jsem, že už od doby, co jsem otevřela, tu sedí stejná skupinka. Nejspíš to budou mí každodenní návštěvníci, proběhlo mi hlavou. Pivo v bečce začalo pozvolna docházet. Rozhodla jsem se ji vyměnit. Mezi tím jsem slyšela, jak někdo přišel do hospody. Budu si muset pohnout, ať někdo není naštvaný. Odmontovala jsem první přívod, potom druhý a s námahou jsem začala zvedat bečku. Byla hrozně těžká, ale nechtěla jsem to vzdát.

,,Takže když nezpíváš, tak kradeš prázdné bečky s pivem?" zahřměl někdo. Lekla jsem se tak, že jsem se bouchla do hlavy od barního stolu. AU! To bude modřina… vzhlédla jsem k mému narušiteli.
,,D… David Luiz?!" nevěřila jsem vlastním očím. Přede mnou, teda, u baru, stál vysoký, vlasatý a pohledný chlap. Poznala bych ho všude. David Luiz!

,,No ahoj! To je co? A já doufal, že když ti zařídím, abys mohla sedět s námi na lavičce, tak že toho využiješ. A ne, ty si jdeš do baru," dělal uraženého. Nikdy jsem nečekala, že by mohl být slavný a bohatý fotbalista tak hodný a příjemný.
,,Já.. víš… no. Moment! Dneska byl zápas že? To je snad poprvé, co jsem zapomněla… Já tady pracuju, dnes mám první směnu. Stejně bych nemohla. Jak jste dopadli?" ptala jsem se ustaraně. Hlodalo mě svědomí. Dostanu takovou nabídku a strávím ten čas v práci.
,,Nevěš hlavu, přijdeš příště. Kluci se na tebe ale fakt těšili, a já nejsem výjimka! Jinak jsme vyhráli 1-0, ale s odřenýma ušima. Příště přijdeš, abychom vyhráli," zasmál se. Připadalo mi, že se bavím s normálním člověkem. Už to znovu opakuju, ale není možné, aby se někdo takový choval takhle.
,,Uf, aspoň že tak. Jojo, určitě přijdu. Co tu vůbec děláš? Vždyť jsi slavný, neměl bys být na druhé straně ulice? V těch nóbl restauracích?" úplně jsem zapomněla na bečku s pivem, kterou jsem furt držela v ruce.
,,Ukaž prosimtě. Kam s tím?" ukázala jsem mu místo pro prázdné bečky, a poprosila jsem ho, aby doplnil tu novou. Asi po páté jsem mu děkovala.

Vysvětlil, že radši s celým týmem chodí sem. Všichni je tu znají a navíc si myslí, že se tu může chovat jako člověk a nemusí se přetvařovat. To jsem musela souhlasit. Hospůdka působila klidným a normálním dojmem, což dokázalo skvěle uklidnit.
,,Měla bys vědět, že jsi na nás udělala pořádný dojem. První, jak jsi mluvila česky k Peťovi a potom, jak si se nebála požádat nás, jestli bychom nechtěli jít zpívat. To ještě nikdo zatím nezkusil," znovu se zasmál smíchem, který měl tak nakažlivý, že jsem se během naší diskuze pořád usmívala.
,,To vážně? Já si připadala trošku trapně. Ale zdálo se, že jste se bavili," připustila jsem.
,,To si piš. Všichni jsme si navzájem lezly na nervy, když jsme o tobě pořád mluvili," usmál se a objednal si jedno malé pivo.
Začala jsem točit a zkoumavě jsem si ho prohlídla.
,,Nedělej si ze mě srandu. Nebo ti do toho piva plivnu," zasmála jsem se, a dělala jsem, že se k tomu chystám.
,,Na to nemáš odvahu! A kdyby něco, tak jsem si srandu nedělal," pokývl a ostražitě mě sledoval, jestli mu nedělám něco s pivem.
Ti, kteří v baru seděli už od rána, přišli zaplatit a hned odešli. S Davidem se jenom pozdravili, jakoby vážně byl naprosto obyčejný zákazník. A znovu se začal bar plnit. Nějak jsem se nové návštěvníky neprohlížela, už mě nikdo nemohl překvapit.

,,No nic, já půjdu Christine. Musím se vrátit domů, ať vstanu na zítřejší tréning. Měj se!" zaplatit, nechal vysoké dýško a věnoval mi poslední zářivý úsměv. Rozloučili jsme se. A mě v zápětí došlo, že mám kamaráda. David Luiz je můj kamarád. O tom se mi ani nezdálo. Vždyť je to trochu… hodně moc uhozené. Ale překypovala jsem dobrou náladou, že jsem si ani neprohlídla ostatní návštěvníky.

A najednou, jsem měla zbraň u hlavy.
,,Vyndej všechny prachy, který tam máš! A nežertuju, nemám problém tě oddělat," říkal mi tvrdý a rozzlobený hlas, o kterém jsem byla přesvědčená, že když neposlechnu, udělá to, co říká.


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Polyphasic Sleep Polyphasic Sleep | E-mail | Web | 5. ledna 2013 v 19:40 | Reagovat

Díky no, teď mě bude strašně zajímat, jak to bude dál!:D rychle co nejdřív další kapitolu:)

2 senhora :D senhora :D | 6. ledna 2013 v 12:48 | Reagovat

No super..Okamžitě další kapitolu jinak neusnu :DDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama