blue jersey. - 1. kapitola

3. ledna 2013 v 19:26 | natt |  blue jersey


1. kapitola
Pomalu jsem se zhluboka nadechla a znovu vydechla. Většinou jsem nemývala problémy s trémou, ale dneska jsem na tom nebyla zrovna nejlíp. Šla jsem si nachystat přehrávač s karaoke hudbou. I když umím hrát na kytaru, raději se doprovázím bez ní. Daniel chtěl se mnou mluvit, ale když viděl, že nemám moc náladu, šel se posadit co nejblíže k pódiu, kde jsem měla vystupovat. Předních, asi zhruba 40 sedadel bylo prázdných a označených jako reservé. To budou tak blízko?

Zrovna, když jsem zapojovala s jednou pomocnicí bedny, slyšela jsem, jak se otevřely dveře a byl poměrně velký hluk. To musí být oni, blýsklo mi hlavou. Začalo mi zrychleně bít srdce, ale pokoušela jsem se usměrnit. Vždyť si mě jen poslechnout a zase půjdou, nic výjimečného. Nějak to na mě zabralo, bar se začal pomalu zklidňovat, nejspíš si už sedly. Ještě jeden hluboký nádech a výdech a vyjdu na pódium, řekla jsem si v duchu a udělala jsem to.

Ano, opravdu tam seděli. Celý tým. Měli na sobě kvádra a košile s kravaty. Všichni vypadli tak, jak jsem je znala. Všechny jsme je nejmíň dvakrát přejela očima, než jsem si nebyla stoprocentně jistá, že to jsou vážně oni. Vzala jsem si mikrofon a trošku rozechvělý hlasem jsem začala.

,,Ahoj, vítám vás to všechny. Já jsem Christine a chtěla bych tady přivítat dnešní výjimečné hosty, tým Chelsea FC," zazněl potleskl. Rozhodla jsem se k trochu zvláštnímu činu. Stočila jsem pohled na Petra Čecha, výborného brankáře tohoto týmu a začala jsem česky. ,,I tebe zdravím, Peťo. Ať se daří!" Petr se na mě chvilku zmateně díval, stejně jako skoro celý bar. A tak jsem dodala, že to bylo česky, pro Petra. Ten se zasmál a zářivě se na mě usmál. Je to už dlouho, co se na mě někdo usmíval takhle, kromě mých rodičů.

,,Lana del Rey, Videogames," oznámila jsem první písničku, kývla jsem na pomocnici, aby zapnula zvuk a šáhla jsem po mikrofonu. Rozezněla se hudba a všichni začali poslouchat. První jsem se dívala do země, ale došlo mi, že je to dost neprofesionální, tak jsem zvedla hlavu nahoru a hrdě jsem se dívala na dnešní hosty. Kromě týmu tady nebyl nikdo nějak výjimečný, až na Daniela. Pohled jsem znovu vrátila na Chelsea, většina hráčů si zpívalo se mnou, což mě tak potěšilo, až jsem se málem hrdostí nafoukla. Pokračovala jsem v dalších písničkách, až mě něco napadlo.

,,Když tak vidím, jak si se mnou zpíváte, nechcete se přidat?" kývla jsem směrem ke hráčům. Pár se jich začalo nahlas smát. A najednou si stoupl brazilský obránce s velkým množství vlasů. David Luiz. Málem jsem myslela, že se zblázním. David se sebejistým úsměvem pokračoval na pódium za mnou. A začali se přidávat další. Gary Cahill, Nathan Ake, Fernando Torres a… Oscar s Lucasem! Nevěřila jsem vlastním očím a málem jsem se na místě rozbrečela štěstím.
,,Takže, co byste chtěli zpívat?" zeptala jsem se mírně. David s potěšením na tváři se chopil druhého mikrofonu.
,,Co třeba We are young? To umí každej!" zahřměl jeho hlasem, při kterém se tvářil tak směšně, že jsem měla co dělat, abych se vydržet nesmát. ,,A potom Don't stop the party od Pitbulla? Šlo by to?" zasmál se.
,,Jasně, někdo to tam mám. Jinak… já jen, vždycky jsem chtěla… dotknout tvých vlasů…" zčervenala jsem a pár lidí v baru se začalo strašně smát. David nebyl výjimka.
,,Ale jasně!" řekl se smíchem a naklonil ke mně hlavu.

Začala hrát hudba We are young. Jak se ukázalo, hráči uměli zpívat jenom refrén, s čím jsem přesně počítala, a úplně stejné to bylo i u druhé písničky. David dělal silnou oporu, ale párkrát jsem se během zpěvu musela zasmát, protože bych to už vážně nevydržela.
Můj čas pro zpěv skončil. Všem jsem poděkovala a celý tým mi přišel podat ruku, obejmout mě a dokonce mi David věnoval pusu na tvář. Byla to euforie, víc šťastná jsem ještě snad ani nebyla.

Když už jsem balila věci, přišel za mnou trenér Chelsea, Rafael Benitéz. Nabídl mi, že bych příští zápasy mohla občas sedávat s hráči na lavičce. A moje reakce byla jenom otevřená pusa do kořán. Vždyť ale… to není možné! Podívala jsem se do baru, skoro všichni odešli… až na Davida. Ten se na mě usmíval širokým úsměvem. Rty jsem naznačila díky. A pohlédla jsem zpátky na Rafu. Poděkovala jsem i mu a přijala jsem jeho nabídku.

Tolik toho za celý den? Není to až moc uvalené, naivní a kdo víš co ještě? Nechápala jsem to, vůbec. Nic z toho nedávalo smysl. Ať už to bylo jakkoliv, bylo to tak.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 SisinQa SisinQa | 4. ledna 2013 v 14:01 | Reagovat

we are young? pusino!:D a neřikej že tě to "jenom tak napadlo":D takže ti běží náše vystoupení v hlavě,jo?:D:****
mimochodem,design bude příští pátek nebo sobotu - já ti ho zase pošlu a jestli se ti bude líbit,akorát mi prosimtě třeba na fb pošli nějaký informace o tom jakej by měl být
jinak jsi šikulka,jsem ráda žes do toho zapojila i "we are young":D:D

2 Trubička Trubička | 4. ledna 2013 v 18:30 | Reagovat

Davida Luiza hladit po vlasech:DD tož to by mě nikdy nenapadlo:D jinak skvělé (y)

3 Polyphasic Sleep Polyphasic Sleep | E-mail | Web | 4. ledna 2013 v 22:56 | Reagovat

úžasné:) asi začnu mít jiný názor na fotbal;D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama