Vezmi mě domů - 1.kapitola: Nic není horší

20. října 2012 v 19:38 | natt |  Vezmi mě domů (Take me home) - příběh
Tumblr_m82hlwlfxk1qgawlzo1_500_large


1. NIC NENÍ HORŠÍ
Během procházky parkem jsem na nic nemyslela. V hlavě jsem měla prázdno, jakoby žádné trable neexistovaly. Proto jsem milovala tento klidný park. Lidí zde nikdy nebylo mnoho a dnes tu nebyl nikdo. Když jsem začínala cítit, že nohy mě nesou jen tak tak, došla jsem k blízké lavičce a posadila jsem na ni. A najednou jsem, ač nechtě a nerada, začala vzpomínat na rodiče. Cítila jsem se prázdně a nicotně při vzpomínce na ně. Když mi bylo 5, jeli jsme já a moji rodiče na výlet autobusem. Osud nějak chtěl, aby se autobusu do cesty připletly dvě motorky a bylo to… jen já další 4 lidé přežily. Nedokázala jsem o téhle události ještě stále mluvit nahlas, rozklepala jsem se a propadla jsem v pláč. Asi se s tím nikdy nevypořádám. Obejmula jsem si rukama trup, abych se nezačala třást, pořád mě to vzpomínka sžírala jako svěrák. V noci jsem měla noční můry a probouzela jsem se s křikem. Bydlela jsem u prarodičů a oni už si na můj nicotný život zvykli. Můj život byl o škole, procházce a brzkém usínání. Skoro jsem s nimi nemluvila, a věděla jsem, že oni už to berou jako samozřejmost. Ale jednoho dne, kdy jsem nečekala, že se stane něco výjimečného, se to něco přihodilo. Jako vždy jsem procházela tímto parkem a nebyl tu nikdo, jak právě dnes. Z ničeho jsem ucítila dotek na mých ramenou. Ztuhla jsem a krve by ve mně nedořezaly. Opatrně jsem se otočila s hrůzou v očích. Přede mnou postával kluk, kterému po rtech tančil úsměv, nejspíš byl rád, že mě vylekal.
,,Hm, to není moc směšné, když mě takhle vylekáš. Kdo vlastně jsi?" řekla jsem nabručeně. Kluk si mě se zájmem prohlížel, na rtech měl pořád ten úsměv. Ale nic neřekl, prostě jen koukal.
,,Hele, já… já nemám čas tu s tebou postávat, tak mi prosím řekni, kdo jsi a co ode mě chceš," což byl lež, času jsem měla fůru, kdybych šla domů, asi bych si jen vzala knihu a listovala bych v ní, než bych usnula. Ale zajímalo mě, co po mě ten kluk chce. Abych pravdu řekla, byl moc hezký. Kůži měl zhruba jako já. Ne bledou, ale nebyl nějak zvlášť opálený. Vlasy měl blonďaté, krátce ostříhané a vyčesané trošku do vrchu. Pod trikem jsem viděla, jak se mu rýsují svaly.
,,Co si mě tak prohlížíš?" zasmál se a já mírně zčervenala. Jeho hlas byl… jako samet. Krásný. Byl celý krásný. Znovu promluvil ,,promiň, moc se omlouvám, že jsem tě polekal, já jen… už chvíli tě zde pozoruju, vypadáš často moc smutně a zadumaně a tak jsem se tě rozhodl oslovit. Jinak… jmenuju se Christopher, ale bude lepší, když mi budeš říkat Chris," zavrtěl hlavou a znovu se usmál. Byl tak hezký. Ach.
,,Já jen tak. To si nemůžu prohlédnout člověka, který se se mnou baví? Na co bych se měla dívat? A víš, já… no, nechci mluvit o tom, proč jsem taková, jaká jsem. A stejně si myslím, že zrovna tobě do toho nic není. Hm, to zní, jako bysme se měli ještě někdy potkat, kam tím míříš?" zeptala jsem se a sledovala jsem jeho měnící se výrazy. Jednu chvíli se tvářil pobaveně a pak zase přemýšlivě.
,,Chápu, nebudu se tě tedy ptát. Nemířím tím nikam, ale když už se mnou mluvíš, mohla bys vědět, jak se jmenuju. A jak se jmenuješ ty?" zeptal se, teď už s vyrovnaným výrazem. Povzdychla jsem si.
,,Tak fajn no. Jmenuju se Deliah. Já vím, netradiční a zvláštní jméno, mí rodiče" když jsem to říkala, trochu jsem sebou cukla ,,no prostě, takhle mě pojmenovali. Jinak se mi obvykle říká Del," pokusila jsem se o úsměv, ale věděla jsem, že už ho dlouho neumím... jak by se to řeklo? Používat? Nejspíš ano. Chris se usmál, jeho úsměv byl zářivý, až skoro oslňující. Měl krásné rovné bílé zuby, jakoby přišel z bělení zubů.
,,Aha. Deliah… moc krásné jméno. Originální. Ne jako Christopher, to má každý druhý," zasmál se. Jeho smích byl nakažlivý a tak jsem se musela alespoň pousmát i já. ,,Tak Del, nechceš se projít nebo tak něco? Já dneska nic nemám a navíc bych se stejně i tak nudil. A ty jsi taková tajemná a zajímává, že nikoho a nic jsem tak zajímavého neviděl," i když se stále usmíval, nějak jsem cítila, že to co říká, myslí smrtelně vážně. Nejspíš bych s ním nikam chodit neměla. Tohle mi říkal nějaký slabý hlásek v mé hlavě. Ale ostatní okolí mého těla doslova toužilo po přítomnosti tohoto člověka. Měl energii, kterou jsem ještě v nikom nepotkala a nabíjel mě tak, že i přes pár minut našeho rozhovoru jsem se cítila poněkud šťastná a radostná.
,,Náhodou si myslím, že k tobě jméno Christopher sedí, Chrisi. No tak jo. Taky bych asi neměla co dělat, i když nápad jít někam s úplně neznámým člověk nejspíš není úplně nejbezpečnější. Ale pořád lepší než se nudit nad učením doma. A aby bylo jasno, nejsem tajemná a nebo zajímavá, jsem úplně normálně obyčejná," zašklebila jsem se na něj. Připadala jsem si jako normální holka, která se baví s úplně normálním klukem. Jenomže na Chrisovi bylo něco jiného. Byl jako Slunce, které pořád svítí, i když prší. A při pohledu na něj… úplně jste se cítili jako v oblacích. Nevím, co jsem hulila, ale připadala jsem si jako v euforii. Bylo to zvláštní, kluci byli pro mě jako vzduch. A teď, člověk, o kterém jsem nic nevěděla, pro mě byl jako něco, bez čeho bych nemohla být. Jo, jsem divná.
,,Dík Del. Když si to myslíš! Ale, nemáš se čeho bát, já jsem hodnej, víš. Jsi a moc, a aby bylo jasné pro tebe, o tomhle nebudeme diskutovat, protože je jasné, že pravdu mám já. A teď půjdeme třeba do města, mezi lidi? Skočíme třeba do Mekáče a dáme si něco rychlého k snědku, abys mi nevyhladověla. Vypadáš tak už teď," zakřenil se. Usmála jsem se na něj a jenom jsem přikývla. A bylo to. S neznámým člověkem, kterého vidím úplně poprvé, jdu někam pryč. Kdo ví, jestli se ještě někdy vrátím. Kdo ví. I kdyby ne, bylo by to, co mě čeká, horší než ta nicota, která mě doprovází od pěti let? Odpověď jsem znala sama, ne. Nic není horší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Caine Caine | E-mail | Web | 22. října 2012 v 20:11 | Reagovat

Hm...to vypadá jako moc pěkný příběh! A taky že je! ;)

2 natt natt | Web | 23. října 2012 v 13:15 | Reagovat

[1]: tak to moc děkuji :) budu se snažit psát ho co nejčastěji :)

3 Caine Caine | E-mail | Web | 23. října 2012 v 16:32 | Reagovat

[2]: Budu jen ráda! :D Jen tak dál! ;)

4 write-dreams write-dreams | Web | 25. listopadu 2012 v 11:49 | Reagovat

1.díl mě moc zaujal :) budu pokračovat v čtení i dalších :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama