Vezmi mě domů - 5.kapitola: Návštěva a přiznání

28. října 2012 v 12:44 | natt |  Vezmi mě domů (Take me home) - příběh
Tumblr_m82hlwlfxk1qgawlzo1_500_large

Snad se bude líbit;)


5. Návštěva a přiznání
Jednoho dne po škole jsem listovala knížkou Stmívání od Stephenie Meyer. Měla jsem tuhle knížku ráda, vždycky mi dokázala tak nějak pozvednout náladu. Chris ve škole stále nebyl. Najednou mi jedna část skoro vyrazila dech.
Edward říkal Belle něco o tom, že nemůžou být přátelé, ale to neznamená, že by to tak nechtěl. V hlavě mi začalo šrubovat. Upír? Je to možné? Ježiš, jsem tak blbá. Samozřejmě, že to možné není. Chrisova kůže nebyla bledá jako křída, jeho oči byly každý den modré a jeho dotek nebyl chladný. Tak co potom teda je zač? A co když si jen dělal srandu? To určitě ne. Nejspíš bych měla zazvonit u něj doma... proč mě to nenapadlo dřív sakra. Hodila jsme na sebe bundu a vyrazila jsem z domu. Venku bylo celkem pěkně, až na to, že pofukoval chladný větřík. Dlouhými kroky jsem pochodovala k jeho domu. Okna byla zatažená, ale to mě neodradilo. Nervózně jsem zazvonila. Slyšela jsem zvuk televize a to mě předsvědčilo, abych zazvonila ještě jednou. Zaslechla jsem plíživé zvuky ke dveřím. Otevřel mi menší pán, vlasy měl tmavšá, oči stejně modré jako Chrisovy a kůži měl stejně tak zbarvenou.
"Ehm, dobrý den pane, je Christopher doma?" pán se zprvu usmíval, když ale uslyšel, na co se ptám zamračil se.
"No dobrej, víš holčičko, on je teďka nemocný, ale po víkendu už ho pošlu do školy, mám mu něco vyřídit?" teď už se zase usmíval.
"Aha. Tak dobře, řekněte mu, že mu Del vzkazuje, ať se rychle uzdraví. Děkuju, nashle," rozloučila jsem se. Stařík kývl a zavřel dveře. Loudala jsem se domů. Takže za pár dní už bude Chris ve škole? Nejsem si jistá, jak se ke mě bude chovat, ale to, že tam bude...

po víkendu

Do školy jsem šla celkem dobře naladěná. Stihla jsem autobus a tak jsem se jím svezla až ko škole, což obvykle nedělám, mám radši chůzi. Na parkovišti jsem hned zahlédla nablýskané Porshe a to mi náladu zvedlo ještě o trošku víc.
Pokračovala jsem k učebně. Další druhou hodinu jsem měla s Chrisem společnou, zároveň jsem se bála a zároveň i těšila. Jak první hodina skončila, rychlým krokem jsem šla k učebně matematiky. Chris tam zatím nebyl a tak jsem si sedla na mé místo a začala jsem si opakovat látku z minula. Zazvonilo a najednou jsem ho konečně uviděla. Vypadal pořád stejně, ale jeho úsměv byl pryč. Byl smutný. Jelikož se zasedací pořádek změnit nedal, Chris si tiše přisedl ke mě.
"Del, já bych se ti chtěl moc omluvit. Všechno ti vysvětlím, musím. Já to nedokážu před tebou tajit," pověděl mi šeptem.
Nezmohla jsem se na odpověď a tak jsem raději jen kývla.
"Promiň, že jsem byl na tebe tak hrubý, ale pochopíš to...," začal znovu, ale učitelka se na nás zlobně dívala a tak přestal. Znovu jsem krátce kývla.
Po hodině jsem šla na chvilku ven ze školy. Chris šel za mnou. Byla jsem tak moc zvědavá, co mi řekne, že jsem chvilkami zapomínal dýchat. Vzal mě na lavičku a zhluboka se nadechl.
"Možná ti připadnu jako každej ostatní. Ale tak to není. A zároeň tak není pojmenování, pro to, co jsem já. Řekněma to takhle... můžu na sebe vzít podobu čehokoliv. Teda, čehokoliv úplně ne, lépe řečeno zvířat. Ale abych se udržel na životě, musím... víš... pít krev. To proto jsem se ti řekl, že se s tebou nedokážu jen tak bavit. Musím se hodně ovládat, abych ti neublížil. Protože ty... mě něčím přitahuješ, jakoby nikdo ostatná neexistoval a já se od tebe nedokážu držet dál. Řekl bych, že mě to ničí zevnitř. Pochopím, když se mě budeš bát, když už mě nebudeš chtít dál vídat a podobně. Všechno to pochopím," když to řekl, nebyla jsem schopna popadnout dech.
"Moment," začala jsem, můj hlas se třásl. "Takže ty se dokážeš přeměňovat na zvířata, ale musíš pít... krev?" dech se mi zrychlil. Ale ne tím, že bych se bála, že mě Chris hned teď dokáže zabít. Bylo to tím, že jsem bála o to, že by zmizel, když viděl, jak jsem vystrašená.
"Ano, dokážu. Já vím, já vím. Ale neboj se, nezabíjím lidi. Dřív, když jsem byl mladý, tak ano. Teď se mi to hnusí. Lovím jiná zvířata. Drží mě to tak při životě," řekl opatrně, aby mě tím nerozhodil ještě víc.
"Jak dlouho už jsi tím, co jsi?" položila jsem mu další otázku. Měla jsem jich tolik, že jsem nevěděla, kde začít.
"Ehm... už dlouho. Už od roku 1903. Takže je mi 109 let," to mě rozesmálo. Ale věřila jsem mu. Nechápavě se na mě díval.
"Nevěříš mi?" zeptal se, snažil se potlačit smutný podtón, ale to se mu nepodařilo.
"Ne, věřím. Věřím ti všechno, co jsi mi dnes řekl. Akorát... právě tady sedím s 109 letým... ehm, klukem," zachichotala jsem se ještě jednou, jeho rty se pokřivily také do úsměvu.
"A co tvoje...," chtěla jsem se ptát dál, ale on mě zarazil.
"Všechno ti to jednou vysvětlím, neměj strach," usmál se na mě, tím krásným, zářícím úsměvem, pod kterým se podlamovaly kolena.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katherine Katherine | Web | 28. října 2012 v 19:15 | Reagovat

Takže skoro upír .. těsně vedle :D rozdohně napiš další díl, už se na to těším :)

2 Caine Caine | E-mail | Web | 28. října 2012 v 22:17 | Reagovat

Aha...takže takhle! :D Upřímně jsem si původně myslela, že to bude upír, ale tohle je o dost lepší! Další kapitolu, prosím!! :)))))

3 Ekejša Ekejša | 30. října 2012 v 18:42 | Reagovat

Vzala to docela dobře:) Já nevím,a si bych měla trochu nahnáno..cítila bych se trochu jako "lovná kořist":D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama