Rozhodování - 1.kapitola

12. července 2012 v 19:33 | natt |  Rozhodování - příběh


***
EMMA
***
Vzbudil mě nepříjemný cinkot budíku. Zacvakla jsem jej a vstala jsem z postele. Už z mého pokoje jsem cítila příjemnou vůni snídaně, nejspíš volské oko a opékaný chléb. Hned jsem zamířila do kuchyně, dnes vařila mamka. V rádiu hráli její oblíbenou písničku, pozpěvovala si ji. Pozdravila jsem ji a dala jsem ji pusu na tvář. Po chvilce se mě začala vyptávat, jak jsem se vyspala a jestli jsem se včera večer naučila slovíčka do němčiny. Jen jsem přikývla a začala jsem polykat horká vajíčka. Vypila jsem čaj a po schodech jsem vyběhla do pokoje. Zastavila jsem se u skříně. Nikdy jsem oblečení moc neřešila, měla jsem svůj styl. Hodně lidí říká, že sluší jen mě. Tak jsem si tedy navlékla černé úzké rifle, bílé tílko na ramínka a modro-růžovou košili s krátkým rukávem. Vylovila jsem spod postele bílo-černou baseballku a vzala jsem si ji do koupelny. Tam jsem si dala lehký korektor, pudr a jemně jsem si nanesla řasenku. Rozčesala jsem si dlouhé, tmavě hnědé rovné vlasy a na hlavu jsem si dala bejsku. Ještě jsem si zopakovala slovíčka do němčiny, popadla jsem boty, rozloučila jsem se s mamkou a šla jsem do školy. Vždy to stíhám jen tak tak… ale dnes jsem přišla asi o 5 minut dříve. S lidmi jsem moc nekomunikovala, nepotřebovala jsem je, stejně jak oni mě. Udržovala jsem s nimi jen školní kontakt. Moc kamarádů jsem také neměla. Často totiž chodívám sama ven a nijak mi to nevadí. Usedla jsem do lavice, kterou jsem sdílela s celkem fajn klukem, Jasonem. Jasona zbožňovaly snad všechny holky na škole, ale já jsem ho brala jen jako obyčejného kluka. Hodně holek ze školy mě rádo nemělo, kvůli tomu, že se se mnou Jason chtěl hodně bavit. Dost to pořád nechápu, chce ho každá, ale on o žádnou nestojí. Jason dojížděl autobusem přes celé město, což jsem mu nezáviděla. Měla jsem školu opravdu kousek. Zazvonilo a pár opozdilců se na poslední chvíli nahrnulo do třídy. Mezi nimi i Jason. Dnes měl jeho světle hnědé vlasy rozcuchané, a jak jsem zaslechla holky, podle nich to bylo sexy. Dále měl na sobě obyčejné šedé tričko s potiskem LOS ANGELES a rifle. Usedl vedle mě, usmál se a prohlídl si moji bejsku. Strašně se mu líbila. ,,Ahoj Emmo," řekl a jemně do mě šťouchl ,,hezká bejska… ty mě snad provokuješ!" zasmál se a začal si chystat svoje věci. Jen jsem kývla na pozdrav a dál jsem se věnovala hodině matematiky. O přestávce byl Jason nějak moc výřečný a popisoval mi, co všechno dělal o prodlouženém víkendu. Holky mě závistivě pozorovaly, když viděly, jak se se mnou Jason pořád baví. Já mu řekla, že jsem byla doma a tak různě. A on mi na to odpověděl, že jsem měla zavolat a stavil by se pro mě. Jason je sice fajn, ale mám dojem, že se ke mně nehodí. Jsme každý jiný. On nemá rád fotbal, já ho přímo miluju. On miluje hokej a ten zase nemám ráda já. A takhle je to mezi námi pořád. Ale asi je mu to jedno. Školu jsem víceméně proseděla a ani slovíčky z němčiny nedopadly skvěle, na to, že jsem se je učila celý večer. Rychle jsem po škole šla do jídelny. Jason mě dohonil, takže jsem musela sedět při obědu s ním. Ne, jeho přítomnost byla dobrá, ale někdy bych ocenila trochu soukromí. Teď už Jason nebyl vůbec výřečný. Položil tácek s obědem na stůl a vyčerpaně usedl. ,,Copak J.?" ráda jsem ho oslovovala jen J., přišlo mi to hezký. Podíval se na mě hlubokým pohledem a jen zakroutil hlavou. ,,Holky… furt chtějí, abych si k nim sedal, tak deset minut mě otravovaly. Už mě štvou. To si nemůžou najít někoho jiného?" vzdychal Jason. ,,Asi jsi pro ně fenomén," zasmála jsem se. Vždy, když se zasměju, J. se jakoby rozplyne, oči mu zněžní a je na takových 5 sekund v transu. Člověk si zvykne. ,,Jak to děláš? Jak se může někdo tak hezky usmívat?" ptá se mě zasněně. Jen pokrčím rameny a skloním hlavu k talíři. Dojím oběd spěchám ho odnést. Jase je mi v patách. ,,Nevadí, když tě půjdu doprovodit domů? Taťka pro mě přijede až později a stejně bych neměl co dělat," zeptá se. Pár krát už mě doprovázet byl. A jelikož je to z jídelny celkem dál, neodmítám, bude fajn mít společnost. Jasonovy tím vykouzlím úsměv na tváři. Přes park jdeme pomalu. Stáhnu si bejsku ještě trošku víc do čela. Pofukuje a na červnový den je zima. ,,Zima, co?" zeptá se J., jakoby mi četl myšlenky. Podívám se na něj a kývnu. Třu si ruce o sebe. Přehodí si batoh na rameno a začne v něm něco hledat,. Po chvilce vytahuje mikinu. ,,Bude ti možná velká, ale lepší, než abys mi tu zmrzla," zazubí se přehodí přes mě mikinu. Zapnu si zip a poděkuju. Je mi líp. V naší ulici na rohu zastavím, abych se rozloučila se Jasonem. Začínám si stahovat mikinu, ale on mě zastaví. ,,Ne, nech si ji. Vrátíš mi ji zítra, oukej?" usměje se a já si ji znovu nasadím. ,,Víš Em, chtěl bych se tě na něco zeptat," začne po chvilkové odmlce J, ,,nezašla by jsi se mnou zítra po škole třeba někam do restaurace?" zeptal se poněkud nejistě. Trošku zčervenal. Logicky jsem si domyslela, že tohle byla pozvánka na rande. Nejspíš, kdyby se na mě Jason nedíval prosebně hlubokýma očima, odmítla bych, ale něco ve mě mi říkalo, ať jdu. ,,Tak.. teda.." zakoktala jsem se ,,..dobře, půjdu. Kdy a kde?" vydala jsem rychle a nahodila jsem úsměv. Jason mi stiskl ruku a vzápětí se rozzářil jako Slunce na obloze. ,,Co tak procházka po parku West Point a následně večeře v Pizza la Miami?" zeptá se Jason rozhodným hlasem. Ví, že West Point park je moje jedno z nejoblíbenějších míst. Kývnu a usměju se. Najednou ze zatáčky vjede auto Toyota a J. pustí mé ruce. ,,Tak zítra v půl sedmé se stavím. Ahoj Emmo," celý rozzářený se neochotně otočí a spěchá k autu. Co jsem to jen udělala? Vždyť to není možné, s Jasone jdu na rande! Hlavou mi lítají splašené myšlenky. Najednou se za stromy něco pohne. Nadskočím a rychle se rozhlížím, ale nic nevidím. Vzdechnu a pomalým krokem jdu k naší velké vile. Už se nemůžu dočkat, až skočím do vyhřívaného bazénu a urovnám si myšlenky.
***
JASON
***
Celý den jsem byl jako na trni. Už dlouho jsem se chtěl Emmy zeptat, jestli by někam se mnou nešla. Ale vždycky se chovala tak odtažitě. Dnes jsem našel sílu a zeptal se jí. Bylo to tak snadné, a Emma dokonce souhlasila. Bál jsem se její odpovědi a nakonec nebylo třeba. Mám pocit, že se celou dobu jen usmívám a otec se mě celou dobu vyptává proč tak zářím. Jen krčím rameny, ale pořád se usmívám dál. Nejspíš se zítřka nedočkám!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama