cw

9. prosince 2013 v 18:21 | nat
Když teď spolu sedíme na okraji lesa, nemyslím na to, co má přijít, ani na to, co se stane. Tohle je jen náš okamžik a vzpomínky nám také nikdo nedokáže sebrat. Začínám vzpomínat na to, když jsem je obě viděl poprvé. Nikdy bych neřekl, že pro mě teď budou jedinou pravou rodinou, kterou mám.
Začalo to jednoho větrného říjnového dne. Bylo brzké ráno a já trénoval s mojí lektorkou v malé městské posilovně. Má lektora se jmenuje Giona, je jí 53 let a nikdy jsem nepotkal lepšího trenéra. Byla pro mě vždy něco jako matka, se kterou jsem ve svém životě nikdy neviděl. Giona mě našla, jak se potloukám po polích a ujmula se mě. I když je velice statečná, houževnatá a cílevědomá, tak jedna mnoha jejich mínusů je její netrpělivost a prostořekost. Vždy ve mně viděla spasitele, což jsem nikdy úplně nepochopil. A když mě začala trénovat, nedostávalo se výsledků. Nejsem příliš vysoký, pohybově nadaný či vůbec v něčem konkrétním dobrý. Teda až do teď. Až teď jsem našel svou schopnost. Giona o tom sice nemá ani ponětí, protože kdyby měla, rozhodně by mi to zakázala.
Když jsem do posilovny dorazil, Giona už stála s velkým pytlem mouky a začala mi ukazovat, jak do něj mám boxovat. Přišlo mi zprvu stupidní bouchat do nějakého pytle, ale po chvilce mě to začalo bavit. Bylo to něco, při čemž jsem dokázal uvolnit sám sebe ze strachu, obav a úzkosti. Dokázal jsem si pročistit hlavu.
Po hodině boxování jsem se zadíval na ostatní lidi v posilovně. Nikdo zvláštní tu nebyl, dokud jsem nezahlédl dvě dívky. Stály u dveří, jakoby byly okamžitě připravené utéct. Nebo spíš jedna z nich. Ta druhá, vyšší a už od pohledu starší se opatrně ale důkladně rozhlížela po místnosti. Byly převelice hubené, že na nich oblečení viselo.
Znal jsem je. Vídal jsem je každodenně za okny. Jedna od druhé se nikdy nevzdálila. Giona se vrátila a napomenula mě, proč necvičím. Palcem jsem ukázal na ty dvě dívky a Giona na mě znenadání zasyčela nazlobeným hlasem.
"Nevšímej si jich, hlupáku. Ty jsi spasitel, nesmíš se nechat takhle rozptylovat!" v té době jsem nechápal, co má na mysli. Teď už to vím, ale nikdy jsem nebyl připravený to břemeno nést.
Obě dívky po chvíli odešly a já věděl, že bych nad nimi dál přemýšlet neměl, ale nedalo mi to. Proto, když jsem je jedno odpoledne zahlédl za okny, neotálel jsem. Vyběhl jsem z domu tak rychle, že se mi podařilo shodit vázu s květinami.
Když mě dívky zahlédly, jak za nimi běžím, okamžitě se daly na útěk. První mi hlavou blesklo, že něco ukradly. A měl jsem pravdu. Dohonil jsem je až v lese a ta starší schovávala pod košilí bochník chleba.
"My jsme ho nechtěly ukrást!" začala ta mladší. Prohlídl jsem si její obličej, ale skoro okamžitě mi zastínila výhled ta starší.
"Nelži, to se nemá. Chtěli jsme ho ukrást a také jsme ho ukradli. Potrestej mě, ale ji nech být, byl to můj nápad," řekla pevným hlasem. Zakrývala tu mladší celým svým tělem, abych na ni nedosáhl. Jakoby se bála, že ji udeřím. Líbila se mi její kuráž.
Místo toho, abych cokoliv řekl, jsem jí podal čerstvou pletýnku, kterou jsem měl v kapse. Byla trochu rozmačkaná, ale jistě ještě bude chutnat dobře. Nevěřícně se na mě zadívala a její oči chtěly odpověď. Jakoukoliv. Já místo toho udělal krok vzad a vyběhl z lesa. Od té doby jsem je asi měsíc neviděl.
Myslel jsem si, že utekli lesem do divočiny a tak jsem o nich přestal přemýšlet a dál žil svůj život obvyklým způsobem. Zdobil jsem dorty, maloval portréty, posiloval a chodil se procházet do lesa, který byl pro mě jedinou dobrou věcí v mém životě. Ne že bych se měl nějak špatně, ale vždy jsem si připadal na svět strašně sám, strašně slabý, strašně prázdný. Tohoto pocitu jsem se zbavoval pouze v lese.
Jako vždy jsem vyšplhal na strom a pozoroval zimní krajinu naší vesnice z koruny starého dubu. Začalo se stmívat, ale já zůstal dál sedět. Nechtělo se mi zpět domů za Gionou. Za každodenním rozvrhem toho, co mám dělat. Chtělo se mi pouze usnout na větvi toho dubu a nechal vše za sebou. Když už jsem pomalu upadal do spánku, zaslechl jsem křupnutí větvičky pode mnou. Instinktivně jsem znehybněl a připravil se na útok.
Když jsem se ale zadíval dolů, poznal jsem ty dvě dívky. Nebyla ještě úplná tma, takže jsem rozeznal šrámy, jizvy a hlavně krev, která je zakrývala od hlavy až k patě. Seskočil jsem dolů ze stromu. Lekli se. Měli v rukách nože, a tak jsem okamžitě zvednul ruky nahoru, aby viděli, že se je nepokusím zabít.
Ta mladší mě okamžitě poznala. Odhodila nůž, a co mě překvapilo nejvíc, bylo to, že se rozběhla a obejmula mě. Ta starší, stále ještě držící nůž, se ostražitě dívala kolem.
"Ty jsi nás zachránil," vydechla ta mladší, když mě pustila.
"Nic mu nevykládej, Violet! A ty, co tu děláš?" zvolala přísným hlasem ta starší. Violet ode mě odběhla a nesouhlasně zakývala na tu starší.
"No tak, Kayo, copak nevidíš, kdo to je? To je přece on! To on nám nechal chleba a dal nám pletýnku," rozplývala se dětským hláskem Violet. Nejspíš si mě oblíbila, usoudil jsem po chvíli.
"Já vím, kdo to je," řekla Kaya, stále v bojovné pozici, ale už se na mě nedívala tak, jakoby mě byla schopná ve vteřině zabít. Spíš zvědavě. Pokývla hlavou a já se na ni zadíval pozorným pohledem.
Měla delší plavé vlasy svázané do copu, který jí splýval přes pravé rameno. Oči, které si mě měřily, jsem poznal i v té tmě, byly tmavě zelené. Byla o něco menší než já a střední postavy. Teď už nebyla tak moc vychrtlá, jak před měsícem, ale stále byla dost hubená na to, abyste jí byli schopni spočítat žebra. Měla uhrančivý pohled, před kterým se nedalo uhnout. V něčem byla jiná. Odlišná od lidí, které jsem doposud potkal. Její sestra, předpokládal jsem, že je to její sestra, byla její pravý opak. Měla vlasy černé jako uhel, jemně vlnité, světle modré oči, ve kterých se odrážela dobrota a mírumilovnost. Někoho mi velice připomínala.
Kaya si po chvíli zastrčila nůž za opasek a přistoupila ke mně blíže.
"Kaya," řekla tiše.
Chvilku jsem nic neříkal, ale ona mlčky čekala na to, až se představím já. "Dovedu vás k nám, dám vám najíst a můžete u nás přespat, pokud budete chtít."
Už podruhé stála vyvedená z míry, překvapená z mé reakce. Violet vykulila oči, jakoby nevěřila, co jsem právě řekl. Otočil jsem se a pomalým krokem jsem se vydal pryč z lesa, do našeho malého domku. Měl jsem štěstí, že Giona nebyla v tu chvíli vevnitř. Zařizovala asi něco ve městě.
Nepochyboval jsem o tom, že Kaya s Violet nepůjdou za mnou a tak jsem se neobtěžoval se po nich ohlížet. Následovaly mě, a když jsem je pouštěl dovnitř, Kaya se na mě nervózně zadívala. Já jen pokrčil rameny a pousmál se. Sám jsem nevěděl, co vlastně dělám.
Dal jsem jim najíst a odvedl je na půdu, kde jsem věděl, že Gione nepůjde, takže je nenajde. Vysvětlil jsem jim, že musí být potichu a ony obě souhlasily.
"Jsem Liam." Řekl jsem, kdy obě dívky ulehly na půdě ke spánku.
_________________________________________
2.
Druhý den mi ani jedna nechtěla prozradit, proč byli pokryté zaschlou krví a jizvami. Měl jsem tušení, že Violet by mi to řekla, ale Kaya ji asi poručila, aby nic neřekla. Brzo ráno, ještě předtím, než Giona vstala, jsem se rozhodl odvést dívky do lesa. Vzal jsem sebou jídlo, přikrývky a něco jako stan. Skoro jsme nemluvili, i když mě spousta otázek svědila na jazyku. Kaya byla první, která prolomila ticho.
"Teď vážně, proč se o nás takhle staráš?" říkala, když jsem jí podal malý bochník.
Pokrčil jsem rameny. "Budu odpovídat na vaše dotazy, až vy začnete odpovídat na ty mé," oloupal jsem svrchní část kůry z jedné velké břízy a připevnil jsem ke kmenu kousek světlé látky.
Kaya si povzdychla. Poznal jsem, že se jí nelíbí to, jak s ní jednám, ale zároveň se jí nelíbila představa o odchodu, jelikož jsem pro ni a její sestru představoval dočasné bezpečí. Tak či tak jsem cítil, že jestli nezačnu odpovídat já, tak nebude ani ona. Pro jednou jsem tedy začal první.
"Nevím," přiznal jsem ze začátku. "Něco ve mně mi říkalo, že jste vy obě něčím speciální. Že bych vás měl chránit," nejspíš čekala, že jí řeknu něco jiného.
"Lepší blbost sis vymyslet nemohl?" zakousla se do bochníku a já se na ni zadíval.
"Teď jsi ale na řadě ty. Kdo vy dvě vůbec jste?"
Bylo na ní vidět, že se jí moc odpovídat nechce. Ale já trpělivě čekal a zamyšleně sledoval měnící se výrazy v její tváři.
"Už ani sama nevím, kdo vlastně jsem a co tu dělám. Jen se snažím, aby Violet byla v bezpečí," začala pomalu. A vzápětí mi víceméně mi povyprávěla vše, co jsem v danou chvíli potřeboval vědět.
Začalo to všechno, když zemřel její otec. Byl to pracovník v elektrárně a zabili ho teroristé, když shodili na jeho a další dvě největší elektrárny bombardéry. Celé jejich město se ocitlo v plamenech. Kaya naštěstí vyvázla a odvedla spolu sebou i mladší sestru. Bohužel nestihly zachránit nikoho víc. Zůstali dobře ukryté v na okraji hlubokého lesa a čekali, jestli by se dalo někoho z trosek rozpadlého města zachránit. Čekali dny, týdny a pomalu začali hladovět. Jednoho dne dorazili do jejich města nějací lidé a začali odvážet mrtvé. Jednali s nimi, jako s kusy dobytka a když Kaya viděla, jak se k obětem ti lidé chovali, věděla, že jim určitě nepomohou. Přežívali v lesích, pokoušeli se lovit a starat se o sebe. Přes les došli až k našemu městu. Tak tu potkali mě.
"Takže se to všechno stalo zhruba ani ne před pár měsíci? To jste dokázali přežít v lesích?" nevěřícně jsem se ptal.
"Dokázali. Violet sbírala plody. Já občas ulovila nějakého ptáka. A skoro vždy jsme našli potok, z kterého jsme pili. Ale bylo to kruté. Zima, potom zase velké vedro. Nevěděli jsme, co tu najdeme. Spíš jsme ani nevěděli, že tu nějací lidé žijí. Vždy nám říkali, že existuje jen jedenáct měst," Kaya si přitáhla límec bundy, kterou jsem jí dal. I když jí byla velká, šlo na ní vidět, že je moc ráda, že se může do něčeho zabalit.
"Mluvila jsi o nějakých lidech. Máš ponětí, kdo to je?" zeptal jsem se po chvíli. Když se na mě zmateně podívala, dodal jsem: "No, ti jak přijeli pro mrtvá těla. Ti, kteří shodili na elektrárny bombardéry. Máš ponětí, kdo by to mohl být?"
Kaya vzdychla. "Nedělej si ze mě srandu. Myslela jsem, že máš soucit," řekla skleslým hlasem, jakoby neměla ani sílu zaklít.
"Cože? O čem to mluvíš? Myslíš si, že se tě ptám, abych ti ublížil? Proč bych to dělal? Jen chci vědět, jestli aspoň tušíš, kdo by to mohl být, nic víc vědět nechci."
"To není možné. Vy jste o nich dosud neslyšeli?" říká a když zakroutím hlavou v nesouhlas, vysvětluje mi celou situaci. Jejich město patří pod takzvané impérium jménem Deligne. Jedná se o velké a přepychové město. Žijí tam ti nejbohatší z nejbohatších, nejmocnějších z nejmocnějších a nejsilnější z nejsilnějších. Jednoduše lidé, kteří mají veliký vliv. Každoročně pořádají představitelé města takový konkurz, na který chodí lidé z každého města. Měst existuje jedenáct. Každoročně vyberou dva lidi, jeden chlapec, jedna dívka ve věku od 12 do 24 let z každého města, kteří mají tu čest zúčastnit se takzvané Bitvy. Kaya mi zjednodušeně řekla, že je zavřou do prostoru a tam proti sobě bojují na život i na smrt.
Nakonec říká, že se posledního ročníku zúčastnila její sestra, která měla 14 let. Kaya chtěla jít bojovat místo ní, ale to se nesmí. Takže její sestra jménem Diana šla do arény. S překvapením vyhrála, ale takovým způsobem, který obyvatelům Deligne nelíbil, tak ji začali mučit a vysílat přímé přenosy mučení do hlavní televize, aby každý člověk v každém městě viděl, co se stane, když se něco udělá tak, jak se to někomu z Deligne nelíbí. Po té následovaly bombardování Kayiného města, aby tak stvrdili svá slova.
__________________________
3.
Kaya mi nechtěla povědět, co její sestra udělala, že to tak naštvalo Deligne, a tak se jí neptám. Až bude chtít, tak mi to řekne. Jak je ale možné, že jsem se nikdy nezajímal o to, jestli existuje ještě něco za lesem, ve kterém teď stojím. Nikdy jsem ale neměl důvod o něčem takovém přemýšlet. Vím o pár sousedních vesnicích, které jsou v naší blízkosti a také o městě, které leží daleko na sever, ale o nějaké velké zemi jménem Deligne jsem nikdy neslyšel.
"A vy jste o nás věděli? Věděli jste, že existuje ještě nějaké jiné město?"
"Už jsem ti říkala, že ne. Pokaždé se zmiňovali, že je jen a pouze jedenáct Měst. Nic víc. Kdybychom věděli, že existujete, nejspíš bychom utekli," opírá se o břízu a pozoruje Violet, jak si z klacíků staví nějaké domečky.
"Proč? Kvůli té Bitvě, co se pořádá? Nebo jste byli chudí?" ptám se s přílišnou dychtivostí.
"Nikdo ve Městě, jak v tom našem, či jiném, není chudý. Z hlavního Města Fragmentu nám zasílají jídlo, šaty a v domech máme elektřinu po celý den. Z této stránky zní Deligne jako ráj. Ale není tomu tak. Musíš si odpracovat nejmíň 14 hodin denně, jinak budeš velice přísně trestán. Pokud odporuješ, okamžitě tě popraví před všemi lidmi. Konají se dokonce hromadné popravy. Hromadné mučení. A všichni se musí dívat. Rodina, přátelé, všichni. Pokud pracuješ, děláš vše tak, jak to oni chtějí, máš 50% šanci na to, že budeš žít šťastný život. Ale pokud bude mít Strážce špatný den, jsi odsouzen k mučení. Nemusíš nic provést, oni si jednoduše užívají pohled na lidi, kteří prosí, aby je konečně zabili. Milují pohled na trpící lidi."
Nějak čekám, že se zasměje a řekne, že si dělá srandu. Čekám však zbytečně. Kaya se otupělým pohledem dívá do země a až příliš pečlivě zkoumá detaily svých bot. Nic neříkám.
"Udělali to mé matce. Zabili ji proto, že odpracovala jen osm hodin. Nikdo nemohl pohlídat malou Violet a tak se chtěla potají vytratit z práce. Ale chytili ji. Svolali všechny na náměstí a zabili ji. Navždy si budu pamatovat, jak křičela, ať uteču. Tehdy jsem byla ale malá, mohlo mi být devět let. Otec mě pevně držel a zacpával mi uši," zbytek slov už skoro šeptá. Čekám, že se rozbrečí, ale ona se jen podívá do korun stromů a pousměje se. Rty jemně naznačí 'chybíš nám, maminko'.
"Já svou matku nikdy nepoznal. Ani otce. Pamatuji si jen, jak jsem se procházel po velkém poli a uviděl jsem ženu středního věku. Gionu. A jsem s ní až doteď. Nedokážu si představit, jaké to pro tebe muselo být, ani se ti to teď nesnažím ulehčit, ale chci, abys věděla, že jsem taky vyrůstal bez matky," vysvětluji tiše a pomalu se zvedám.
Kaya soucitně přikyvuje. "A víš co je nejhorší? Ta věc, že ani teď, ani tehdy, kdy popravili moji matku a ani ve chvíli, když zabili moji sestru Dianu, jsem nemohla udělat nic. Vůbec nic. Jen sedět a přihlížet," dívá se mi do očí a já si v kostce představuji, jak těžké to pro ni muselo být. Tak těžké. Byla ještě malé dítě! A co teprve Violet. Už jen z představ se mi dělá špatně.
Uplynulo pár týdnů. Naučil jsem Kayu a Violet ulovit pomocí luku veverky a ukázal jsem jim pár dalších jedlých plodů, které se dají sníst. Jen pro případ, že by se rozhodli odejít. Kaya už mi toho moc neřekla, a já se ani neptal.
Jednoho odpoledne jsem se ptal Giony, jestli náhodou neví, co je za lesem. Odpověděla, že ne. Ovšem znělo to trošku vyhýbavě. I přesto jsem sklopil hlavu k jídlu. Nechtěl jsem, aby měla jen sebemenší podezření o Kayi a Violet.
Na konci října začíná sněžit. Upevňuji tedy nad stan, ve kterém Kaya s Violet spí, desky a různé dřevěné podpěry, aby se jim sníh nesesypal na hlavu, až budou spát. Musí teď přespávat v lese, jelikož Giona uklízí celý dům a nezapomíná ani na půdu. Kaya mi pomáhá připevňovat desky a Violet pobíhá po lese a snaží se zastřelit nějakého ptáka. Kaya na chvíli přestává a zkoumavě si mě prohlíží.
"Co je?" ptám se, ale nepřestávám zvedat desky ze země.
"Jen se snažím uhádnout, kolik ti je," odpoví věcně.
"Sedmnáct. Stejně, jako tobě. Neříkal jsem ti to?"
"Asi ano," pokrčí rameny. "Přemýšlela jsem nad jednou věcí. Říkal jsi, že tě matka opustila, když ti bylo pět, že ano?" nečeká na mou odpověď a rychle dodává. "Naše prezidentka měla syna. Ale zbavila se ho. Když mu bylo pět. Vykládá se to po městech. Nevím, co je na tom pravdy. Jen mě to tak napadlo. Kdybys byl její syn…," nedokončuje větu a já pokládám desky zpátky na zem.
"To ona může za popravy, mučení a každoroční Bitvu? To ona může za smrt tvé matky, otce a sestry?" ptám se tiše, jako bych si zčásti připouštěl, že by ta žena, o které nevím zhola nic, mohla být má matka.
Kaya neodpovídá. Místo toho se zadívá na poskakující Violet kousek dál od nás.
"Co chceš dělat?" ptám se po chvíli ticha.
"No asi doděláme ten stan a potom bychom mohli jít na procházku. Musíme nasbírat ještě pár plodin, které nezmrzly."
"Myslel jsem to jinak. To chceš takhle přežívat dál? V lese? Se mnou? Nechceš se vrátit a něco udělat s tím, co se u vás děje?" nejspíš nechápe, co tím přesně myslím. "Vzbouřit se a vyvolat válku? Něco udělat pro to, aby se tohle už dál nedělo?"
Má co dělat, aby nezalapala po dechu. Nevím, jestli jsem ji vyplašil, naštval, rozesmutnil nebo něco úplně jiného. Namísto odpovědi se dává do pláče.
"Copak to nechápeš? Kdyby se dalo něco udělat… už by to dávno někdo udělal. Proti nim se nedá vyhrát. Mají spojence v každém Městě. Nikdy… nikdy by nedovolili, aby jim někdo sebral jejich moc. Nedají… se porazit. Není žádný způsob," vzlyká. Bez rozmýšlení ji objímám. Ještě nikdy jsem se jí nedotkl. Neměl jsem pro to důvod. Cítím, jak vděčně přijímá mé objetí, ale odtahuje se jako první.
"To bude dobré," říkám, i když oba dva víme, že nebude. Kaya nemůže udělat nic. Nemůže, protože by ji zabili. Nebo ještě hůř, zabili by její sestru. A další osobu už ztratit nemůže. Ale já můžu něco udělat. Musím něco udělat. Cokoliv. Pokud si Giona myslela, že jsem spasitel, není tohle to, o čem mluvila? Bohužel nemám ponětí, co bych měl dělat. Má jediná výhoda je, že nejspíš nikdo neví, že nějaké další města existují. Nevědí, že existují další lidé. Lidé, kteří jsou rozhodnuti vzepřít se.
______________________
4.
"Kayo, co kdybych s tím něco udělal já? Řekl bych o tom všem Gioně a ostatním, kteří by byli ochotni pomoct. Vypravili bychom se do Fragmentu a něco s tím vším udělali. Přece musí být nějaká šance. Ti lidé nesmí trpět," říkám polohlasem. Chtěl jsem to navrhnout už dřív, ale nenašel jsem příležitost.
"Nebuď naivní. Jak jsem řekla, nic se s tím neudělá. Nedokázali to lidi u nás a nedokážete to ani vy. Tak to prostě je. Já jen musím chránit Violet, aby nikdo z Deligne nepřišel na to, že obě pořád žijeme. To bombardování našeho města bylo určené pro to, aby především zabili celou naši rodinu. Jestli zjistí, že s Violet žijeme, je po nás. O sebe si moc velké starosti nedělám, ale Violet je příliš čistá na to, aby ji poskrvnily. Aby ji zabili."
"Dobře. Nebudeme plánovat povstání. Asi máš pravdu, nemělo by to cenu," přiznávám neochotně. Až moc jsem se vžil do hrdinství. Jak bych chtěl lákat lidi na to, aby se se mnou vypravili někam, kde to ani trochu neznám? Měli by mě za blázna. "Ale copak ti ve tvé zemi opravdu nezbylo něco, pro co by ses vrátila?"
Vrhá po mě vystrašený pohled. "Ty tam chceš jít," není to otázka. Ví, o co mi jde.
Mlčky se dívám do dáli a pozoruju kouřící komín jednoho z domů. Slunce pozvolna mizí za obzorem.
"Ty ses zbláznil. Nechápu, jak mi to můžeš udělat. Myslela jsem, že chápeš, co se tam děje. Myslela jsem, že chápeš, co udělali mě a mé rodině. Nesmíš tam jít," pokračuje spoustou záporných důvodů, proč bych se tam neměl vydávat. Jde o to, že jsem si už nějaký ten pátek vymýšlel plán. První byl ten s povstáním, o kterém už vím, že nevyjde. A ten druhý mi přijde poněkud pravděpodobnější.
"Mám spoustu zkušeností, Giona mě vyučil tolika věcem. Co kdyby se někomu důležitému ve Fragmentu líbilo něco z toho, co umím?"
"Ty tam chceš žít? Ne, to není možné…" dodává zoufale.
"Ještě to nemám úplně promyšlené. Jednoduše je chci přelstít, nebo rozptýlit. Chci udělat něco, čím bych aspoň trochu upoutal jejich pozornost."
"A co pak? Všimnou si tě, uděláš nějakou maličkost špatně a zabijí tě. Jdeš na smrt, Liame. Neuvědomuješ si to? Co tímhle vším chceš dosáhnout?" už se na mě tolik nezlobí, ale pořád se jí ani trochu nelíbí nic z toho, co navrhuji.
"Chci přesvědčit prezidentku o tom, že jsem její syn. I když určitě nejsem. Chci ji zaměstnat natolik, aby aspoň na chvíli zapomněla na zabíjení lidí. Aby zapomněla na Bitvu," to jsem teda úplně nechtěl, ale je to jediná smysl dávající věc, která mě v ten moment napadá. Nemám totiž konkrétní plán. Ten vymyslím, až přijde čas. "A až mi bude důvěřovat tak moc, zabiju ji." Dodávám pevným hlasem, stoupám a pomalu se otáčím, abych se podíval na Kayinu reakci.
"Jsi neuvěřitelný blázen. Nikdy to nemůže vyjít," začíná. Sklopuji hlavu a prohlížím si špičky mých loveckých bot. Tohle všechno chci udělat hlavně pro ni. Pro její rodinu. Samozřejmě se mi nezamlouvají trpící lidé ve všech těch městech, ale nebyli to oni, kvůli kterým jsem se rozhodl přemýšlet o svržení moci Deligne. "Ale věřím ti… a jdu do toho s tebou," svrhlo se to tak rychle. Kaya seskočila z kmenu spadeného stromu, přistoupila ke mně a rukou mi nadzvedla bradu. Krátce se mi zadívala do očí a políbila mě. Nikdy jsem dívku nelíbal. Ve městě nežije žádná, se kterou bych se nějak bavil či znal. Kaya je vlastně první dívka, se kterou mám opravdu nějaký vztah. Až doteď jsem ale nevěděl jaký.
Kaya se rychle odtahuje. Oba nevíme, co říct a tak si chvíli jen tak hledíme do očí. Zvedám ruku k její tváři a jemně ji po ní hladím. "Udělám vše, abych vás dvě ochránil. Nějaký způsob existovat musí."
___________________
5.
Nejsem si jistý, jak to teď mezi mnou a Kayou je. Nejspíš ani Kaya ne. Když přicházím ráno k jejich stanu, který vydržel nadílku sněhu, nijak speciálně se nevítáme. Violet ještě spí a tak Kaya vylézá ze stanu. Usedáme na kmen, na kterém jsme seděli i včera.
"Kdy chceš vyrazit?" začíná rozhovor jako první.
"Co nejdřív. Jen nevím, co mám říct Gione," podávám jí z batohu rohlík a termosku s čajem.
Kaya souhlasně pobroukne a beze slova si ode mě bere potraviny.
"Budeme potřebovat nabalit co nejvíc jídla. Také hodně oblečení. Vsadím se, že brzy začne být mnohem větší zima, než je teď. A ještě jsem přemýšlel nad jednou věcí. Co udělat s Violet. Nemyslíš si, že by bylo lepší, nechat ji tady, pryč od toho všeho?" předem vím, že nebude souhlasit. Ale ona nad mojí otázkou dokonce chvíli přemýšlí.
"Ne. Chci ji vzít s sebou. Ještě o tom neví. Určitě se nebude chtít vrátit. Nemůžu jí tu ale nechat."
"Já vím. Proto mě napadlo, že bych ji svěřil Gioně," navrhuji opatrně.
"Ty jí možná věříš, ale já ne. Promiň. Radši podstoupím to riziko, že Violet půjde s námi."
"Kam?" ptá se Violet. Oba nás překvapuje. Nevíme, kolik toho slyšela, ale stejně se to musí dozvědět.
Kaya ji krátce objímá. "Vi, máme s Liamem určitý plán. Chceme se vrátit zpět do Deligne."
Čekám, že se Violet rozbrečí, hystericky začne řvát nebo rozmlouvat, ona však dělá úplný opak. V očích se jí sice třpytí strach a obavy, ale rozumný hlasem říká: "Dobrá. Liam nás ochrání, viď?" ptá se a dívá se na mě. Já jen přikyvuji a věnuji jí úsměv. Něco mi ale říká, že je ochránit nedokážu. Ne sám. Jsem sice vytrénovaný, ale nejsem zvyklý bojovat. Doopravdy bojovat. A něco mi říká, že alespoň k nějaké potyčce dojde. Nanejvýš ochráním sebe. Nedávám však znát nejistotu, nemůžu ukázat slabost. Ne teď, když se věci dávají pomalu do pohybu.
Dnes je opouštím o něco dřív. Vycházím z lesa, jdu po náměstí. Vdechuji místní vzduch. Mísí se s vůní pečiva a páleného uhlí. Víc než obvykle si prohlížím okolí a uvědomuju si, že už mi zbývá jen pár posledních dní. Nevím, co přesně na mě bude čekat. Ani, proč to vůbec chci udělat. Jednoduše mám pocit, že pokud to neudělám, budu toho dlouho litovat.
Jdu kolem kašny, když mě obklopuje houf asi šesti mladých lidí. Nechápu, co se děje. Nevypadají nazlobeně, nejsou ozbrojení, ale i přesto z nich vyzařuje respekt. Namísto toho, abych se něco řekl, zastavuji, narovnávám se a nasazuji tupý úsměv. Nejspíš čekají, že něco řeknu, ale zůstávám potichu.
"Nechceme tě zabít," začíná dívka zhruba mého věku.
"Camille! To zní, jako bys mu chtěla začít vyhrožovat," okřikuje ji kluk s tmavě hnědými vlasy, který vypadá starší než já. Něco mi tu nehraje. Co po mě chtějí? Nepřestávám se ale usmívat a připravuji si možné cesty k útěku.
"Jen jsem chtěla, aby to věděl hned na začátku," vysvětluje Camille a zastrkuje se pramen světlých vlasů za ucho. "Chceme jít s vámi."
Mizí mi úsměv z tváře. Copak vědí o Kayi a Violet? Vědí, že se chytáme do Deligne? Jestli ano, jak? Stále ale odmítám promluvit. Určitě jim neunikl můj vyděšený výraz ve tváři.
"Jistě máš spousty otázek a já slibuji, že ti na ně zodpovíme. Jen nám dovol jít s vámi," Camille na mě hledí s prosícím pohledem. Odstrkuje ji svalnatý mladík po její pravici.
"Tak řekni něco!" na náměstí sice není nikdo, ale bojím se, aby nás někdo neviděl. Třeba Gione.
"J-já… nevím, o čem mluvíte," vím, že nemá cenu popírat, i tak to zkouším.
"Moc dobře víš, o čem mluvíme," zaburácí ten svalnatý.
"Treyi, nech toho. Tím ho nepřesvědčíme. Víme o těch dív-"
"Pšt!" nečekaně ji přerušuji syčením. "Promluvíme si někde jinde," nemá cenu popírat. Všímám si, že je jich sedm. Nemám šanci utéct, a i kdyby se mi to povedlo, co by se pak stalo Kayi a Violet?
Rychlým krokem je vedu do jedné ze zapadlých uliček, do kterých chodím, když chci přemýšlet. Skoro nikdo tudy nechodí. Nenapadá mě vlastně ani lepší místo.
"Co všechno víte?" začínám se ptát.
"Docela dost. Ale chceme vědět víc. A chceme vám pomoct," Camille se opírá o zeď a vrhá na mě věcný pohled.
"Proč? A jak je možné, že o nich víte?" myslel jsem si, že do lesa nikdo nechodí. Nikdo, kromě mě. Očividně jsem se mýlil.
"Protože jsme odtud. Jsme z Deligne. Z toho Města, které bylo vybombardováno. Známe Kayu," říká mi ten kluk s tmavě hnědými vlasy. Další uprchlíci?
"Jste její kamarádi?!
"Ne. Známe ji jen od vidění. Nikdy nebyla nijak společenská. Ale chodila na stejnou školu, takže jsme potkávali každý den. Když jsme ji tu uviděli, doufali jsme, že unikli i naše rodiny. Bohužel ne," teď mi odpovídá blonďatá drobná dívka ve vojenské bundě.
"Žijete v lese? Pozorovali jste nás?" o trochu se uvolňuji, i když jim pořád moc nevěřím.
"Ze začátku jsme žili v lese, ale potom jsme si našli přístřeší v jednom domku u lesa. Není tam sice elektřina, ale jsou tam postele a přikrývky. Dokonce i trvanlivé jídlo. Nikdo se tam neukázal a tak jsme se tak rozhodli zůstat. Jednoho dne tě Camille zahlídla, jak jdeš do lesa. Slyšeli jsme smějící se dítě a taky jak někdo střílí z luku. Přišlo nám to zvláštní a začali jsme tě pozorovat. Vždy jsi do lesa šel sám, ale slyšeli jsme, jak s někým mluvíš. Chvilku jsme sbírali odvahu se tě zeptat. Rozhodli jsme se dnes," vysvětluje mi ten tmavovlasý kluk. Krátce přikyvuji a rozmýšlím nad jeho slovy.
"Kdo jste vůbec vy všichni?" dívám se i na ostatní, kteří byli do teď potichu. Camille mi je začíná představovat. Jsou tu tři dívky a čtyři kluci. Camille, Rebecca a Lilly. Trey, Emmet, Daniel a Andrew. Všichni mě pozdraví, až na Andrewa. Ten jen kývne. Má zvláštně propadlé rty. A taky zvláštně polyká. Když si Rebecca, ta blondýnka, všímá, jak zmateně se na něj dívám, přistupuje ke mně a šeptá, že má vyříznutý jazyk. Panebože, ozývá se mi v hlavě. To mu taky udělali v Městě, ze kterého pochází? Co asi provedl? Třeba vůbec nic. Na nic se však neptám, přijde mi to až moc nezdvořilé. Snažím se moc na Andrewa nezírat.
"Tak dobře. Co budeme dělat?" ptám se po chvíli.
"Slyšeli jsme tvůj plán. Nezní špatně. I když má chyby. Prezidentka je chytrá. A na to, aby ses dostal do jejího sídla, budeš potřebovat setsakra hodně štěstí. Je to těžké se tam dostat, ale není to nemožné," Daniel, vysoký kluk v modré čepici, se na mě dívá skrz ne moc dobře padnoucí brýle.
"Nechci tam vniknout. Jen potřebuji udělat něco, aby si mě všimla. A aby mě nechtěla zabít. A až s ní budu mluvit, musím ji přesvědčit, že jsme její syn. Ale pokud to tak nepůjde, nejspíš jediná možnost bude se tam vloupat," připouštím. "Hm. Ve skutečnosti jsem to neměl v plánu udělat to takhle. Jen jsem to tak plácl, aby Kaya byla v klidu. Zdálo se mi to jako jediný smysluplný plán. Ani nevím, co udělám, až se tam dostaneme."
"Popravdě, prodiskutovali jsme tvůj plán. Žádný lepší nás ani nenapadl. Myslím, že je dobré se ho držet. Třeba nás něco napadne cestou," Daniel krčí ramena a já se rozhlížím po ostatních. Souhlasně přikyvují.
Právě si uvědomuji, že máme spojence. Sice nevím, jak na to bude reagovat Kaya, ale já se cítím o něco sebejistější. Bude nás deset a to není malé číslo. Nebudu muset chránit holky sám. Něco ve mně mi říká, že by to mohlo vyjít.
_______________

6.
 

the clarity of passion - 2.kapitola

29. října 2013 v 20:49 | n. |  the clarity of passion
vím, že mi to strašně dlouho trvalo :(

 


the clarity of passion - prolog

21. září 2013 v 0:20 | nat |  the clarity of passion
začínám s novým příběhem
plánuju znovu něco kolem 20-ti kapitol, doufám, že se mi to podaří.
a ano, opět tam bude nádech fotbalu:D:) ale nebojte, ne moc ;)
hlavní postavy: julie "patatinha" piazon, lucas piazon, eden hazard, david luiz

blue jersey. - 20.kapitola

24. června 2013 v 14:55 | nat |  blue jersey
je tu konec. já vím, trvalo mi to. ale nějak jsem nevěděla, jak to celé ukončit.
no, nečekala jsem, že tohle dokončím. ale dokončila, takže HALELUJAH.
děkuju všem, kteří nad tímhle ztráceli čas. miluju vás :D♥
https://fbcdn-sphotos-b-a.akamaihd.net/hphotos-ak-prn2/q71/s720x720/971106_475208242563486_371602559_n.jpg :-*

blue jersey. - 19.kapitola

12. května 2013 v 20:19 | nat |  blue jersey
předposlední díl tohoto příběhu:) užijte si to!

blue jersey. - 18. kapitola

4. května 2013 v 23:16 | nat |  blue jersey
z christ se stává blázen, ano nebo ne? O.o

keep it on - 4.díl

24. dubna 2013 v 17:32 | nat |  keep it on
nadměrně bez akce, palec dolů.

blue jersey. - 17.kapitola

20. dubna 2013 v 17:38 | nat |  blue jersey
po pauze je tu i blue jersey :)

keep it on - 3.díl

15. dubna 2013 v 21:54 | nat |  keep it on
ano, já vím, jsem hrozná:D ale máte to tu

Kam dál